Černý los promlouvá

Interview




LE CENERI DI DANTE
DANTŮV POPEL

Prolog

Luna nera
Černá luna

Mattinata
Ráno

Fuggire
Útěk

Song for Buba
Song for Buba

Lamento sull’ uscio della dama
Bědování u brány dámy

Jeunnese Doreé
Jeunnese Doreé

Gli Zingari
Cikáni

Sentire
Vnímání

Frammento
Zlomek

Hozho (armonia)
Hozho (harmonie)

Žižkov
Žižkov

Il Freddo
Zima

La Stella
Hvězda

Marzo
Březen

Hloubětín
Hloubětín

Il solo
Sám

Domenico Antonaci

5. 8. 1964 - 18. 9. 2000

Domenico Antonaci vlastním jménem Domenico Cafagno. Narodil se v Bari, kde prožil šťastné dětství v kruhu velké jihoitalské rodiny. Při studiu střední školy se aktivně účastnil studentských bojů o prosazení větší demokracie ve škole. Po jejím ukončení studoval na filosofické fakultě University v Bari. Studia zakončil vyjímečnou diplomovou prací o siouxském šamanu Black Elk. Tou dobou se také angažoval politicky (jedna z akcí této skupiny byla obsazení university Ateneo v Bari v roce 1990). Patřil mezi uměleckou elitu města. Přátelil se s umělci, básníky a intelektuály známými nejen v Itálii, ale i po celé Evropě jako Angelo Ruggero, Davide Viterbo, Massimo Torrigiani, Pino Pipoli. Spolupracoval na zajímavých divadelních a hudebních projektech. Vždy dával přednost experimentálnímu druhu umění, autorskému čtení doprovázeném "happeningy" před psanou poesií. Několik let žil na Žižkově, ve čtvrti, kterou měl rád, byl profesorem na Česko-italském gymnáziu v Praze 9, spolupracoval s filosofickou fakultou UK, psal poesii, věnoval se umělecké fotografii a hrál v rockové skupině. Dne 18. září 2000 nás předčasně dobrovolně opustil.

 Obsah

Černý los promlouvá
Interview

Le ceneri di Dante - Dantův popel
Prolog

Luna nera, Černá luna
Mattinata, Ráno
Fuggire, Útěk
Song for Buba, Song for Buba
Lamento sull’ uscio della dama, Bědování u brány dámy
Jeunnese Doreé, Jeunnese Doreé
Gli Zingari, Cikáni
Sentire, Vnímání
Frammento, Zlomek
Hozho (armonia), Hozho (harmonie)
Žižkov, Žižkov
Il Freddo, Zima
La Stella, Hvězda
Marzo, Březen
Hloubětín, Hloubětín
Il solo, Sám

back to top of page

 Černý Los promlouvá

svědek a vypravěč dějin a duchovního života původních obyvatel Ameriky
Hehaka Sapa  (Černý Los) a jeho vize určená k předání

Etnologické studium Domenica Antonaci
(výběr z diplomové práce o siouxském šamanovi Black Elk)

Černý Los (1860-65/1950) měl velmi důležité duchovní místo v kruhu svých lidí, jimiž byli Siouxové Oglala. Jeho úloha by mohla být souhrnně pojmenována duchovní otec-válečník, jakkoli je tento název poněkud omezující, poněvadž také označení Midiwiwin (medicine - man) se zdá být vhodné. Je nutno podotknout, že tento fakt evidentně dokazujenejen to, že jmény tak diametrálně odlišnými lze ve světě Indiánů pojmenovat jediného člověka, ale také to, že duchovní otec (obvykle reprezentující duchovní sféru) je schopen, díky svým magicko-léčitelským schopnostem a znalostem přírodních léčivých látek, provádět lékařské zákroky a tímto způsobem léčit osoby jak fyzicky, tak duševně nemocné. Černý Los se těmto svatým schopnostem naučil od velkých duchovních otců, jimiž byli "Lovec Vichru a Černá Cesta".

Dějiny starobylého náboženství Lakota1) mu byly předány Hehakou Pa (Losí Hlava).2) Ale rozhodující zkušenost pro každého Wikasa Wakana (Svatého muže) prérie předstAvují vize. Již ve čtyřech letech uslyšel Černý Los "hlasy", které nám mohou připomínat zážitky našich mystiků, a začal vnímat jakousi cizí bezejmennost. Předčasnost tohoto "znamení" není nijak neobvyklá, vezmeme-li v úvahu, že bojovníkem se Indián stal "ve věku, ve kterém v dnešní době jsou chlapci a dívky stejní", a že šaman (čaroděj) často demonstruje své nadání ve velmi útlém věku. Již ve věku devíti let Černý Los prožil svoji hlavní a zároveň životní vizi, kterou pak v dospělém věku horečně nehledal a nesnažil se jí vyvolat pomocí očistných obřadů jako jiní Indiáni, ale vizi, ke které dospěl přirozenou cestou. O mnoho let později nadiktoval své knihy, nikoli pod tlakem literární naléhavosti, ale proto, aby předal moudrost lidu, kterou považoval za svatou, a sám se stal svědkem jejích znepokujících změn. Narodil se svobodný do tajemného světa, kde bílý muž byl ještě jen dalekou noční můrou. Zemřel po hrůzách dvou světových válek potom, co uvěřil, že Changleska Wakan (Svatý kruh) byl navždy rozbit.

Vidina toho, co západní civilizace nazývaly pokrokem, ho nadobro utvrdila v jeho úmyslu předat lidstvu poselství, "že lidé budou žít tak dlouho dokud (jeho) vyprávění bude známo a dýmka bude používána" 4)
Snad toto byl smysl vize Černého Losa, nejednalo se tedy o záchranu již téměř poraženého lidu, jak se domníval, ale o naléhavost zachránit alespoň stopy, paměti a smysl světa, který nás nepřestává okouzlovat, světa vyváženého, který chrání jedince (uvnitř kmene), moudrého strážce přírody a ušlechtilého obyvatele dosud nezničené země, tedy o jakousi výtku pro dnešního člověka. Právě v těchto letech se v Evropě začalo pojetí poesie až nápadně přibližovat k pojetí vize. Počínaje německými a anglickými romantiky, ale především francouzskými Prokletými básníky je hledáno rimbaudovské "deréglement de tous les sens" neklidné hledání vize, reality méně tísnivé než realita sama.5) Samozřejmě jediným cílem Černého Losa není (pouze) poesie, ale to, co kajícník uzře v přítomnosti Boha: někdy je to děsivé, ale častěji tak nalezne sílu čelit životu jak svému, tak druhých.

Černý Los zná a využívá všech technik obřadu: inhalaci přes dýmku, půst, inipi (parní lázeň), pomocí kterých je možno navodit duševní stav koncentrace a osvícení a také kontakt s Wakan Tanka (Velkým Tajemstvím), tento kontakt je považován americkými domorodci za klíčový, jak ve vnitřním životě jedince, tak v životě kmene.6)

"Kruh", o kterém Černý Los často mluví a který je zároveň centrálním obrazcem indiánské kosmogonie, není jen biologickou a kosmickou vazbou s vesmírem, ale tvoří především vazbu psychickou s vlastním lidem. "Každá věc stvořená Sílou světa má formu kruhu. Nebe je kulaté a slyšel jsem, že země je kulatá jako míč a podobně všechny hvězdy. Vítr se při své největší síle točí do kruhu. Ptáci si stavějí svá hnízda do kruhu, neboť jejich víra se shoduje s naší. Slunce při svém východu a západu opisuje kruh. A taktéž roční období vytvářejí velký kruh tím, jak se mění a opět se vracejí na svůj počátek. I lidský život tvoří kruh, od dětství k dětství, a tak vypadá každá věc, v které je přítomna Síla. Naše Tepee měla kruhový půdorys jako ptačí hnízda a byla postavena do kruhu, prstenec národů, hnízdo mnoha hnízd, kde Velký Duch chtěl, abychom splodili své děti." 7)
Nelze považovat za náhodný fakt, že Indiáni rozšířili, ve srovnání s Evropany, myšlenku rodiny a užívání výrazů jako matka, dědeček, bratranec (Tijospaje). Kruh klanu či kmene je velmi sevřený, a to z důvodů životně důležitých, které není těžké pochopit. Básník přírody a indiánský vizionář se bláhově neženou za snem, který jim dává poesie, ale naopak vše nacházejí uvnitř vlastní společnosti, a tedy i Krásno, které naši estetici musí hledat jinde. Vyprávění Černého Losa se podstatně liší od vyprávění, na která je naše vnímavost jako čtenářů či literárních tvůrců zvyklá. Jeho vyprávění není obšírné a rozvleklé, jak by se dalo očekávat od starého muže, který žil v době pro svůj lid velmi tragické. Setkáváme se tu s tvořivostí, ne však s výmysly, nejsou to lži, jedná se tu o rozdílný pohled na dobývání Ameriky a taktéž o velké řečnické umění Indiánů, které nám je již dobře známé.
"Vyprávění Černého Losa" je příkladem této velmi ceněné indiánské schopnosti, a to nejen díky své vnitřní kvalitě vzletného tvoření souvětí, ale také proto, že známe přesný překlad z jazyku Lakota do angličtiny (do italštiny), který respektuje styl indiánského vyprávění. Tento fakt se ne vždy ukázal pravdivým v jiných dokumentech, jako u slavných rozhovorů náčelníků během vyjednávání nebo například v překladu a přepisu biografie Go-Ya-Thle (Geronimo), kde nedbalost a nepřesnost překladu uškodila vnitřní kráse a naturalistické fantasii řečnického umění vypravěče.

"V dřívějších dobách jsme byli v naší zemi šťastni a málokdy jsme trpěli hladem, protože tehdy dvojnožci a čtyřnožci žili spolu jako bratři a všeho byl dostatek, jak pro ně, tak pro nás." 8) Hekapa Sapa byl mužem velmi silně nábožensky založeným, jeho náboženství bylo přírodní. Každý Indián žijící v prérii vyrůstal v útulném mikrokosmu spojeném s kosmem. A byl zvyklý, již od útlého věku, považovat každou viditelnou věc světa za hmatatelné svědectví přítomnosti Jednoho a děkovat či vést dialog s ostatními tvory. Černého Losa, ve čtyřech letech, nepřekvapily první "hlasy", první vize: "Nikomu jsem svou vizi nevyprávěl. Líbilo se mi vybavovat si ji, ale měl jsem strach ji vyprávět." 9) Později, v devíti letech,Černý Los ulehl na dvanáct dní a zatímco se všichni z tábora domnívali, že umírá, on cestoval ve světě duchů. Tak prožil ústřední vizi svého života a velmi důvěrně nám o ní vypráví: silná, podrobná, symbolicky ortodoxní. Ale vize je jen počátkem. Pro začátečníka je nejdůležitější věcí převést vizi do reality, což je často nazýváno věštěním, představit jí lidem. Černý Los v pozdním věku potvrdil, že se ještě snaží dát smysl těm tolik výrazným představám. Po probuzení ze svého snu, se toulal po dvanáct dní, aniž by něco pochopil, ale nakonec ho životní potřeby, které se nezastavily, přiměly pochybovat o tom, co se mu přihodilo. Byl přesvědčen, že ptáci mu symbolicky ukázali způsob, jak zachránit svatý strom národa, aby znovu rozkvetl, a to je také důvodem jeho snahy být užitečný svému lidu. O mnoho let později, v roce 1931, se zdálo, že Černý Los připisuje velkou důležitost možnosti písemného předání lakotského života, ne snad z malicherné domýšlivosti (výslovně odmítnuté), ale z hlubokého přesvědčení, že nejen jeho velký národ, ale i sny celého lidu byly zničeny agresivitou a chtivostí invazorů. Lakotský čaroděj (Pije Vodu) byl velmi smutný, když ve své věštbě viděl divnou rasu lidí, která držela v jakési pavučině všechen lid. "Jakmile se toto stane, budete žít v šedých hranatých domech na neplodné zemi a ve stínu těchto šedých hranatých domů zemřete hladem." 10)
Následovalo několik relativně klidných let, v roce 1867 a 1868 byly uzavřeny Makhpija-Luta (Rudým Oblakem) a ostatními náčelníky smlouvy, které byly vynuceny se zbraní v ruce a díky podvodům a měly zaručit vlastnictví Svaté země Paha Sapa (Black Hills), pradávného sídla božstva a tradičního loviště, "do doby dokud nepřestane tráva růst a voda téci." 11) V šesté kapitole Neihardtovy knihy je vyprávěn příběh o lásce dvou mladých lidí z kmene Lakota. Příběh, který vyprávěl Watanye Černému Losovi jednoho z posledních šťastných let Oglalů. Jedná se o jakousi veselou přestávku v tomto, svým způsobem smutném, textu, je to "univerzální" příběh vyprávěný se zatrpklým humorem starších lidí, ve kterém se setkáváme s typickými indiánskými vlastnostmi. Mladík - Vysoký Kůň se zamiluje do dívky a všemi možnými způsoby usiluje o to, aby si získal přízeň a přijetí u starých opatrovníků cti oné dívky (jejích dědů). S pomocí svého nejlepšího přítele Červeného Daňka (jakýsi indiánský Mercuzio) se snaží alespoň s dívkou promluvit nebo jí "odkoupit", ale nedaří se mu to. Stojí za povšimnutí, že je tu mimochodem použito mechanismu "ztrojnásobení" běžného postupu při psaní novel a bájí na jakémkoli místě a v jakékoli době. Příběh končí šťastně: oba zoufalí mladíci se domnívají, že když starý opatrovník odmítl čtyři koně, musí určitě ustoupit před odvážným činem. A tak v nerozvážném zápalu uloupí asi sto koní kmenu Vran (Crow), tradičních nepřátel kmenu Lakota, a tak se Vysokému Koni nakonec podaří přesvědčit opatrovníky oné dívky o své statečnosti. "Tentokrát ho stařešina nepřivítal s odmítavím gestem. Nebyly to koně , co si přál....chtěl zetě, opravdového muže, který by za něco stál." 12)

Ale v roce 1874 při výpravě za hledáním půdy, expedice složené z pionýrů, horníků a dobrodruhů chráněné slavným Georgem A. Custerem objevila ložisko zlata v Black Hills, a to znamenalo konec platnosti mírových smluv.

Black Hills (Černé Hory), jak již bylo řečeno, byly považovány za svaté a nedotknutelné, jak pro Siouxe, tak pro ostatní indiánské kmeny, dokonce někteří dodávají, že toto místo bylo centrem duchovního života kmene Lakota, "tepajícím srdcem světa". 14) Černý Los ještě dodává, že Paha Sapa byly středem jeho vize a místem duchovního odpočinku pro mnoho bojovníků. Indáni věděli o "žlutém kovu, který připravuje o rozum Wasichi", 15) ale nepřikládali mu velkou důležitost. Tento objev byl jedním z nejsilnějších impulsů pro to, co lze nazvat "konečné řešení" indiánského problému (1860-1890). Lační muži s obrovskou vojenskou silou nenechali ani chvíli odpočinku posledním válčícím domorodcům a zahrnovali je neustálými útoky, krveprolitími, pronásledováními, až ke konečné kapitulaci. Černý Los vypráví, za pomoci tří "zúčastněných" valečníků Železného Sokola, Stojícího Medvěda a Ohnivého Hromu, o nejslavnějších bitvách z úhlu pohledu, který vyleká čtenáře zvyklého na oslavné a rétorické výklady těchto událostí jistými americkými filmy. Tak se před námi objevují hrozné obrazy, vzpomínky a historie, tak jak ji prožili lidé, kteří se často ptali, čím je způsobeno toto slepé šílenství. Popis bitev u Rosebud (17.června 1876) a u Little Big Hornu (25.června 1876) je kontrapunktem k pokořující zradě a k popisu sice detailnímu, ale zato cynickému ze strany úřadů, které se tak snažily o oslabení akceschopnosti a odporu domorodců. Čehož dosáhli nejen se zbraní v ruce, ale i pomocí smluv, velmi často porušovaných a díky lichotkám od minne - wakan (Wiskij), vyhladověními a epidemiemi. Vše bylo podrobeno myšlence "hranice" v pohybu. "Ti lidé žili na své půdě a nikomu neškodili. Chtěli jen žít v míru." 16)

V těchto bitvách vynikali díky svým schopnostem a válečnému zanícení velcí náčelníci nebo šamané, kteří jsou pro každého chlapce, i z Evropy, synonymem rudocha - Tatanka Yotanka (Sedící Býk) a Tashunca-Witco (Šílený Kůň). Dvě citace z části doplňují atmosféru oněch let. Jsou vyřčeny pionýry, kteří se Indiánů báli a nenáviděli je: "Polonazí, zloději, falešní, kořistníci, vrazi, k ničemu dobří, proradní, pojídači trusu, ti nejubožejší, špinaví, zavšivení ničemové, kterým Pán dovolil zamořit zemi, člověk by si měl přát jejich okamžité a definitivní vyhlazení." 17)

Roku 1865 William Tecumseh Sherman, velitel oddílu Západu, říká: "Siouxům musíme odpovědět násilnou agresí, i kdyby mělo dojít k vyhlazení mužů, žen a dětí. Jiným způsobem tento problém nelze řešit."18) A proto nás nepřekvapuje, že dva šamané, z nichž druhý dosahoval obrovských tělesných rozměrů, byli odzbrojeni a zabiti jen pomocí zrady (v roce 1877 Šílený Kůň a v roce 1890 Sedící Býk). Tashunca-Witcovi (bratranci Černého Losa) je věnována jedna kapitola v knize líčící jeho zabití, a která je zároveň jakýmsi epitafem. "Byl odvážný, dobrý a moudrý. Nikdy nic nechtěl, jenom zachránit svůj lid… Bylo mu pouhých třicet let, v bitvě ho zabít nedokázali.… Nezáleží na tom, kde leží jeho tělo… ale tam, kde se nachází jeho duše, tam by bylo krásné spočívati."19) "Tísnivý strach" (jde i o název kapitoly) je návratem hlasů vize. Ale co je pro Indiána vizí? Je to dar síly, moci, dar Velkého Tajemství, je to hledání znamení, jak být užitečný svému lidu.

Vize často přijímá totemické znaky, to znamená, že spojí kajícníka se zvířetem nebo s nějakým přírodním úkazem například s hromem, jak je to u kmene Heyoka. Vize ukazuje cestu, a proto je často, již od mládí, vytrvale hledána. Ne všichni mají dar léčit nemocné nebo prožít silné vize válečníků, ale hlavní a vytouženou zkušeností je přímý prostředek k dosažení znamení Velkého Tajemství. Ten, kdo hledal vizi, se vzdálil od svého kmene, hladověl, očistil se na návrší za pomoci inipee (potícího stanu), svaté dýmky nabídnuté sedmi stranám a někdy, v krajních případech, pomocí automutilace hledal hlas Velkého Ducha, (Hamblecheyapi). Leckdy se kajícník stal pokorným, "menším než nejmenší mravenec",20) žádal starce, aby mu pomohl při přípravě vhodných obřadů, které nabyly zároveň posvátného charakteru, díky přesnému dodržování atavistických a přírodních obřadů, toto vše sloužilo jako hmatatelný důkaz přítomnosti Ducha. Podle Indiánů velikost mužů jako Hehaka Sapa a Tashunca Witco spočívala v jejich častých a silných vizích. Naše skepse, kterou domorodci neznali, musí ustoupit před mnohonásobnými svědectvími o daru předvídání pomocí snů a indiánském předpovídání. 21)

Černý Los mluví o velmi působivém a pravdivém snu Sedícího Býka, který předvídá Custerův útok. Tato vize nepředvídatelného útoku je pro nás, kteří uvažujeme rozumově, velmi zneklidňující.

Základní věcí, pro toho, kdo přijal svou vizi, je ji přesně znázornit lidem. Černý Los trvá na tomto faktu a sám vypráví o tom, že nestane-li se vize "skutečnou", stává se nejen zbytečnou, ale riskujeme, že jí budeme rozdrceni. A proto také ve své knize spojuje svou schopnost uzdravování nemocných, které se věnoval od devatenácti let, s veřejným zobrazením vize za pomoci jednoho starce (vize o psech). K uzdravení jak duševně, tak tělesně, nemocných je zapotřebí, kromě hlubokých znalostí (magicko-léčivé) moci bylin, znalostí náboženských a atavistických, síly, psychické jednoty, kterou v těchto případech zajišťuje kruh kmene. V našem světě se naopak jedinec cítí stále více osamocen, bojuje s ostatními a to je také jedna z hlavních příčin násilí, nezadržitelného nárůstu drogové závislosti a psychických poruch. Zdá se, že důvodem vzniku mexického hnutí Ghost Dance v roce 1889 (Tanec duchů) bylo omezit sociální roztříštěnost, zastavit úpadek kmenového života.

Toto hnutí se objevilo v době, kdy již nebylo možné doufat v mírové vyřešení konfliktu, a je dílem kazatele Paiute, Wowoka. Tanec v sobě již zahrnoval slabé křesťanské vlivy a kult Peyotlu v synkretickém spojení. Byl poslední nadějí lidu připraveného o svobodu. Tento kult přes vize Wanekia (spasitele) měl zajistit znovuobjevení bizonů, zmizení nenáviděného Wasicha a znovuzrození zesnulých.

Peyotl, psychotropní rostlina, známá a používaná již od pradávna, zmizela a pak se znovu objevila v Severní Americe, v xenofobní agonii posledních záchvěvů "odboje", a zajišťovala jednoduché dosažení vize pro národ sražený na kolena.22) Černý Los byl nejdříve, po tolika zklamáních, skeptický, ale nakonec se "posvátně" oblékl a účastnil se kruhu tance. Tisíce Indiánů, jakoby svoláni neviditelným bubnem, přijali pozvání k tanci. Černý Los je vedl k Wounded Knee, protože disponoval velkou mocí a vizemi, jak nebýt zasažen střelami díky jakési neprůstřelné košili, vizemi o ještě krásném světě, což tanečníky, kteří si uvědomovali, o co všechno byli připraveni, nutilo k pláči. Úřady netolerovaly věci, které se jim zdály být nebezpečné, a proto se rozhodly zasáhnout. To, co se zapsalo do historie jako krveprolití u Wounded Knee (1890), bylo hrozným vražděním bezbraných. Černý Los se náhle objevil s hrstkou bojovníků a zahnal poslední vojáky, kteří se vztekem dobíjeli mrtvoly. Chráněn svatou košilí a neozbrojen byl přítomen něčemu, co sám nazval: "Tam nahoře zahynul sen jednoho národa".23) Tlupa okolo Big Foot (Velké nohy) Minneconjouvé se skládala z 250 osob, ke které se, po zavraždění Sedícího Býka, přidali lidé z kmene Hunkpapa. Ti všichni měli být deportováni čtyřmi eskadrónami sedmé kavalerie (obnovené Custerovy) do rezervací, nejdříve byli shromážděni, odzbrojeni u Wounded Knee Creek pod vražednou palbou děl s vybuchujícími koulemi namířenými tak, že mohli kdykoli srovnat se zemí celý tábor vyhladovělých a nemocných Indiánů. Když jeden z válečníků odmítl odevzat zbraň, rozpoutalo se peklo, vojáci usmrtili téměř 300 Indiánů, ve většině případů se jednalo o ženy, staré lidi a děti, po čemž následovalo nedefinovatelné barbarství. Mezi vojáky bylo 25 mrtvých (téměř všichni zasaženi vlastními střelami). Ostatní získali ta nejvyšší vyznamenání za statečnost a za zásluhy.24) Černý Los říká: "A tak vše skončilo. V té chvíli jsem ještě nevěděl, že to znamená konec tolika věcí. Když se ohlížím nazpět, nyní, z této vysoké hory stáří, jěště teď vidím ženy a děti zavražděné, nakupené na sebe a ztracené podél té klikaté strže, vidím vše tak jasně, jako tenkrát když jsem byl mladý (...). Kruh národa je rozbitý a jeho úlomky jsou ztraceny. Kruh nemá více střed a svatý strom je mrtev."25)

Překlad: Vilma Psotová


SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
  (1) Národ obyčejných lidí
  (2) Černý Los SVATÁ DÝMKA - RUSCONI MILÁN 1986 str.7
  (3) John G. NEIHARDT Vyprávění Černého Losa ADELPHI MILANO 1968 str. 26
  (4) Černý Los op. cit. str. 9
  (5) ARTHUR RIMBAUD, DOPISY Z LITERÁRNÍHO ŽIVOTA -
       ROSSINA ARCHINTO MILÁN 1991 str. 44
  (6) CHARLES A. EASTMAN, DUŠE INDIÁNA - ADELPHI MILANO 1983 str. 17
  (7) JOHN G. NEIHARDT op. cit. str. 197-198
  (8) TAMTÉŽ str. 11
  (9) TAMTÉŽ str. 21
(10) TAMTÉŽ str. 11
(12) TAMTÉŽ str. 80
(13) GEORGE ARMSTRONG CUSTER (NEW RUMLEU, OHIO, 1839 - Little Big Horn, Montana)

Po ukončení West Pointu, v roce 1861 se proslavil ve válce Severu proti Jihu na straně stoupenců Unie. V roce 1866 vstupuje do armády s hodností podplukovníka 78.regimentu kavalerie, s kterým se střetl s Indiány kmene Cheyennee v KANSASU a v OKLAHOMĚ (krveprolití WASHITA 1868). Po vypuknutí povstání Siouxů a Cheyenneů, v roce 1876, vstoupil se svým oddílem do útvaru generála Terryho. 25. června 1876 Custer, mylně nazývaný generálem, když se chystal napadnout Indiány, u LITTLE BIG HORNU, o kterých se domníval, že dosahují zanedbatelného počtu, byl překvapen kmenem Indiánů v čele se Sedícím Býkem a Šílenýn Koněm, zde našel smrt jak on sám, tak i většina jeho mužů.

GUIELTIERO STEFANON " BĚLOŠI PROTI RUDOCHŮM " - MURSIA MILANO 1985 část IV

(14) GIOGIO SALVATORI, SVATÝ KRUH SIOUXŮ - VALECCHI FLORENCIE 1991
(15) TI, KDO ODHAZUJÍ TUK ( INVAZOŘI) JOHN G. NEIHARDT op. cit. str. 83
(16) TAMTÉŽ str. 93
(17) PHILIPPE JACQUIN DĚJINY AMERICKÝCH INDIÁNŮ - MONDADORI MILÁN 1977 str. 137
(18) DEE BROWN MÉ SRDCE POHŘBĚTE U WOUNDED KNEE - MONDADORI MILÁN 1972         str.109-110
(19) JOHN G. NEIHARDT op. cit. str.145
(20) Černý los op. cit. str. 145
(21) Charles A. EASTMAN op. cit. str. 82
(22) ENZO BRASCHI "LID VELKÉHO DUCHA" - MURSIA MILÁN 1986 str. 16 a násl.
(23) JOHN G. NEIHARDT op. cit. str. 82
(24) GUALTIERO STEFANON op. cit str. 387 a násled.
(25) TAMTÉŽ str. 275
(26) GENESE 1,28
(27) FRANCIS JENNINGS, Americká invaze - ENAUDI TURÍN 1991 kap. XIII a násled.
(28) FLEMIRE ZOLLA, La chamanisme indian dans la letterature americain GALLIMAND 1974        str. 41
(29) JOHN NEIHARDT op. cit. str. 256
(30) RUDOLF KAISER, BŮH SPÍ NA KAMENI RED EDIZ. COMO 1992 str. 18
(31) GENESIS 3,7
(32) RUDOLF KAISER op. cit. str. 24
(33) TAMTÉŽ str. 35
(34) K. RECHEIS a G. BYDLINSKI "VÍŠ, ŽE STROMY MLUVÍ ?" Edice il PUNTO D´INCONTRO        VICENZA 1992 str. 111
(35) GARY WITHERSPOON "LANGUAGE AND ART IN THE NAVAJO UNIVERSE" ANN ALBOR 1977        str. 154
(36) RUDOLF KAISER op. cit. str. 51
(37) JOSEPH EPES BROWN, "SEVEROAMERIČTÍ INDIÁNI" - RUSCONI MILÁN 1981 str. 15
(38) G. SALVATORI op. cit. str. 88
(39) RUDOLF KAISER op. cit. str. 57
(40) JOHN G. NEIHARDT op. cit. str. 191-192
(41) RUDOLF KAISER op. cit. str. 71
(42) TAMTÉŽ str. 77
(43) TAMTÉŽ str. 82
(44) TAMTÉŽ str. 87
(45) PHILIPPE JACQUIN op. cit. str. 71
(46) CH. A. EASTMAN op. cit. str. 27
(47) TAMTÉŽ str. 27
(48) TAMTÉŽ str. 27
(49) TAMTÉŹ str. 17-18
(50) TAMTÉŽ str. 18
(51) WILCOMB E. WASHBURN AMERIČTÍ INDIÁNI - EDITORI RIUNITI ŘÍM 1981 str. 139-140
(52) CH. A. EASTMAN op. cit. str. 13
(53) PHILIPPE JACQUIN op. cit. str. 79
(54) CH. A. EASTMAN op. cit. str. 24
(55) TAMTÉŽ STR.25-26
(56) TAMTÉŽ str. 53
(57) TAMÉŽ str. 67
(58) G. SALVATORI, op. cit. str. 105 a násled.
(59) ČERNÝ LOS, op. cit. str. 13
(60) G. SALVATORI, op. cit. str. 111-112
(61) TAMTÉŽ str. 113
(62) ČERNÝ LOS, op. cit. str. 24
(63) TAMTÉŽ str. 14

back to top of page

 Interview
Jak jsi sem přijel?
Přijel jsem sem v říjnu před mnoha lety, přijel jsem brzy ráno, všude byla mlha a Čechy se zdály být neskutečné. Přítel, u kterého jsem bydlel, měl byt téměř v centru žižkovského dění. Můj první dojem byl, že jsem se vrátil do Neapole. Přijel jsem do Prahy kvůli práci na Italském kulturním institutu a našel jsem něco, v co jsem vůbec nedoufal, že kdy najdu...
Come sei arrivato qui?
Sono arrivato qui nell’ottobre di molti anni fa, sono arrivato qui di mattina presto, c’era la nebbia e la Boemia era irreale, e l’amico che mi ospitava abitava proprio vicino al centro della vita di Žižkov. La prima impressione che ho avuto era di essere ritornato a Napoli.Sono arrivato a Praga per un lavoro all’Istituto di Italiano di Cultura e ho trovato qualcosa che non mi sarei mai aspettato di trovare...
Proč si se rozhodl žít na Žižkově?
Bylo to náhlé a nečekané okouzlení, a pak další události za sebou následovaly skoro záhadným způsobem... Začal jsem pracovat na Italském gymnáziu, našel jsem si byt a měl jsem to štěstí, že jsem brzy potkal dobré přátele, kteří mě seznámili s nejdůležitějšími místy této čtvrti, díky jim jsem poznal ten pravý noční život na Žižkově. Podněcovalo mě mít jeden oficiální život během hodin strávených v práci a naopak ten druhý, v kterém jsem propadl nočnímu životu, v kterém jsem se oddával potěšením Žižkova, v hodinách, které jsem měl jen pro sebe.
Perché hai deciso di vivere
a Žižkov?

E’ stata una fascinazione immediata e inaspettata, poi gli avvenimenti si sono susseguiti in modo quasi misterioso... Ho cominciato a lavorare al Ginnasio italiano, ho preso casa qui, ho avuto la fortuna di trovare subito dei buoni amici che mi hanno fatto conoscere i locali più importanti del quartiere, ho conosciuto la vera vita notturna di Žižkov. Mi stimolava l’avere una vita ufficiale durante le ore di lavoro e invece abbandonarmi alla vita notturna, ai piaceri di Žižkov. nelle ore che potevo dedicare a me stesso.
Podílí se, podle tebe, Žižkov
na magii Prahy?

To je trochu zneužívaný příběh, ale myslím si, že v životě každého člověka jsou momenty, umí-li je vidět, velké radosti a silné účasti. Žižkov je čtvrtí, ve které lidé hledají spíš zábavu a hudbu, než železný rytmus práce nebo blahobyt. Je to lidová čtvrť a mně připadá, že především mladí lidé nemají a ani nechtějí mít čas na shánění nějaké těžké práce nebo peněz. Snad to je ta magie. Snad je pravda, že poezie se nachází tam, kde je ještě cítit rozvláčnost času.
Žižkov per te partecipa della
magia di Praga?

Questa è una storia un po’ abusata, ma penso che nella vita di ogni uomo che sappia vederli ci siano momenti di intensa gioia, intensa partecipazione. Žižkov è un quartiere dove la gente cerca più il divertimento, la musica, che il ritmo ferreo del lavoro o il benessere. E’ un quartiere popolare, dove soprattutto i giovani mi sembra che non abbiano molto tempo da perdere alla ricerca di un lavoro duro o di denaro. Forse è questa la magia. Forse è vero che si trova la poesia laddove c’è ancora la sensazione del tempo diluito.
Jaký je každodenní život
na Žižkově?

Právě proto, že čas tu běží tak trochu pomaleji, člověku nepříjde, že žije v jedné z tak zvaných evropských metropolí. Život je tu velmi klidný, možná pro někoho, kdo předtím žil mnoho let v Itálii, se mohou vyskytnout čistě praktické problémy, jako například zrušení nebo naopak objevení se celých obchodů nebo potíže se sháněním jídla, na které jsme zvyklí. Jinak ale je to život, v jistých chvílích, psychedelický, stačí pozorovat obyvatele této čtvrti nebo stařenky, které ve mně probouzejí velikou zvědavost, ve svých kabátcích, brýlích a se zvláštními vlasy. A nebo fakt, že to tu vypadá, jako kdyby tady lidé skoro vůbec nepracovali. Pocit jakoby málem zastaveného času vyvažuje jakékoliv problémy v každodenním životě.
Come si vive quotidianamente
a Žižkov ?

Qui, proprio perché il tempo è così dilatato, non sembra di vivere in una delle cosiddette capitali d’Europa. La vita è molto tranquilla, forse per una persona che ha vissuto molti anni in Italia ci possono essere dei problemi pratici come la scomparsa o la comparsa di interi negozi o la difficoltà di trovare il cibo a cui siamo abituati. Per il resto è una vita in certi casi psichedelica, basta osservare i personaggi che abitano questo quartiere o le nonne, che sono oggetto di mia grandissima curiosità nei loro cappotti, occhiali e cappelli particolari, o il fatto che la gente sembri non lavorare quasi mai. Questa sensazione del tempo diluito ripaga di qualsiasi problema pratico nella vita quotidiana.
Vím, že pravidelně organizujete koncerty, festivaly, čtení poezie
a mimo jiné jsi měl výstavu fotografií v Mánesu a v synagoze na Palmovce. Píšeš, hraješ a zpíváš především na Žižkově a pro Žižkov. Jak jsi se ocitl tady v tomto kruhu?
 
 
 
Je to už moc starý příběh... spadá do počátku devadesátých let, kdy jsem úplně náhodou vešel do jedné žižkovské hospody na Koněvové. A tam jsem na zachodě poznal člověka, Karla Jandu, který když zjistil, že jsem Ital, tak potom, co začal znovu hrát, mně věnoval překrásnou písničku, Azzurro od Paola Conteho, a to mě opravdu velmi dojalo. A tak jsem se dostal mezi tyto staré žižkovské muzikanty. O něco později jsem tam večer poznal Mikiho Volka, který s námi zpíval. Stali jsme se přáteli, objevil jsem českou hudbu a podělil jsem se s ním o poslední dny strávené v Praze, předtím než on odešel... na vždy, a než jsem já odešel na nějakou dobu do Italie. Tam všechno začalo, začal jsem hrát v té hospodě, poznal jsem další hudebníky a to ostatní šlo řetězovou reakcí. Dělali jsme italské večery nebo jsem hrál italskou hudbu spolu s českými muzikanty. Je to dlouhé dobrodružství, které trvá už hodně let a nevypadá, že by se chýlilo ke konci... protože za pár dní budu hrát na festivalu na Parukářce, což je jedna z nejzvláštnějších a z nejhezčích putyk, pro mě je to určitě nejkrásnější hospoda na světě. Tam budu mít koncert s novou skupinou Šakali, což jsou Fabio a Adam. Tato spolupráce vzniká s chutí a vůlí nepodřídit se a nepodlehnout pracovnímu rytmu a nudě, vylézt ze své ulity a udělat dohromady něco krásného, i když nikdo z nás v podstatě už v nic nevěří...
So che periodicamente organizzate concerti, festivals con vecchia musica, letture poetiche oltre alle tue mostre di fotografia a Manes o alla sinagoga di Palmovka. Scrivi suoni e canti ormai praticamente su Žižkov e per Žižkov. Come sei entrati in questo circo?
E’ una storia molto vecchia... risale ai primi anni Novanta quando per puro caso sono entrato in un locale qui a Žižkov, nella Koněvova, e ho conosciuto nella toilette, parlando del più e del meno, Karel Janda, che dopo aver saputo che ero italiano mi ha dedicato una canzone bellissima quando ha ripreso a suonare, Azzurro di Paolo Conte, e io ne sono rimasto molto commosso. Così ho cominciato a prendere contatto con questi vecchi musicisti di Žižkov. Qualche sera dopo ho conosciuto lì Miki Volek che ha cantato con noi, siamo diventati amici, ho scoperto la musica ceca e ho diviso con Miki gli ultimi giorni di quel periodo a Praga prima che lui andasse... alla morte ed io andassi per un periodo in Italia. Lì è cominciato tutto, ho iniziato a suonare in quel locale, ho conosciuto altri musicisti e il resto è venuto a catena. Abbiamo organizzato serate italiane o in cui io suonavo musica italiana insieme ai musicisti cechi. Una lunga avventura che dura ormai da anni e non accenna a finire...perché tra pochi giorni suonerò al festival di Parukářka, che è una delle bettole più interessanti e più belle, sicuramente per me la più bella del mondo. Lì farò un concerto con il nuovo gruppo, gli Sciacalli, che sono Fabio e Adam, una collaborazione che nasce dalla voglia di non sottostare al ritmo del lavoro, al ritmo della noia, di uscire dal proprio guscio, di fare qualcosa di bello insieme, anche se fondamentalmente nessuno di noi crede più a niente...
Tady jsi hrál s velkými a slavnými muzikanty jako: Karel Janda, Miki Volek, Toni Ducháček... vidíš nějaké změny v atmosféře a v hudbě?
Nelze před tím zavírat oči, euforie už skončila, já jsem měl to štěstí, že jsem mohl hrát s velkými muzikanty, jak z hlediska hudebního tak i lidského, s nimi jsem měl pocit, že prožívám něco vyjímečného, cítil jsem se jak v ráji... v ráji hudby a deliria všech smyslů. Ale teď už nikdo neskrývá určitý smutek, neschopnost jít kupředu, a to vše je ještě bohužel doprovázeno, tak jak se to stalo dříve v Itálii a později i v postkomunistických zemích, nárůstem užívání tvrdých drog a násilí. Samozřejmě, že dáváme přednost bohémskému životu před hloupostí, agresivitou a před těmi, kteří promrhají svůj čas v honbě za penězi, před průměrností, šedivostí a bezcílností. Snad opravdu v těch chvílích štěstí, které jsme ještě schopni tady cítit a prožít, se toho skrývá mnoho, určitě víc než v nicotě lidí, které vidíme okolo nás.

Otázky pokládala Irena Nikodýmová


Qui hai suonato con grandi e famosi musicisti, Karel Janda, Miki Volek, Toni Ducháček... vedi cambiamenti nell’atmosfera e nella musica del quartiere?
Non si possono chiudere gli occhi, una certa euforia è finita, io sono stato fortunatissimo a suonare con musicisti di grandissimo valore sia personale che musicale, che mi hanno dato a volte la sensazione di vivere in una leggenda, in un paradiso...paradiso della musica e del deragliamento di tutti i sensi. Ma nessuno ormai nasconde una certa tristezza, un’incapacità di andare avanti, che si accompagna purtroppo quasi sempre, come è stato da noi in Italia prima che nei paesi ex-socialisti, all’aumento delle droghe più pesanti e della violenza. Certo però preferiamo questa boheme, questa vita artistica a quelli stupidi, a quelli aggressivi, a quelli che sprecano il tempo nel denaro, a quelli grigi come la strada che non vanno da nessuna parte, forse davvero in quei momenti di felicità che riusciamo ancora ad aver qui c’è tantissimo, molto più del niente di tanta gente che vediamo intorno a noi.

Intervista di Irena Nikodýmová

back to top of page

 Prolog k básnické sbírce   DANTŮV POPEL

Žižkovák z Bari
 
... na jihu uvízly myšlenky básníka.
na západě kmenů zpěv,
na severu cikáni a led,
na východě, kde Žižkov leží,
tam hospody otvírají svůj chřtán ...
 

Domenico Antonaci, vlastním jménem Cafagno (1964), pochází z jihoitalského města Bari a do České republiky přijel počátkem devadesátých let. Působí v Praze, kde učí na gymnáziu zeměpis a historii. Antonaciho rozhled je hodný renesančního muže. Vedle poezie se věnuje fotografii a hudbě (v Čechách působí se svým hudebním tělesem Domenico a Zavináči). V Praze ho okouzlila především městská periferie, která se mu stala velkou inspirátorkou. Žižkov, Hloubětín či Karlín hrají v jeho tvorbě stejně velkou úlohu jako vzpomínky na Itálii.
"Dantův popel" Domenica Antonaciho je knihou drobných básní, působících na čtenáře čistotným a uhlazeným dojmem. Jsou výsledkem trpělivé a precizní práce,mohou nám připadat důvěrně známé, najdeme v nich mnoho roztomilých detailů, na kterých čtenářovo oko spočine se zalíbením. Jednotlivé básně nejsou dějově propojeny, přesto je spojuje atmosféra živoucích půvabů zdánlivě bezvýznamných a nepostřehnutelných událostí a střípků, ze kterých se skládá každodenní život. Základním stavebním prvkem básní je prožitá skutečnost převedená do příběhu, který v podobě básní balancuje na hraně mezi světem reality a imaginace. Antonaciho reálný svět je převáděn do sféry pocitů. Hrou se slovy a volnými asociacemi oslavuje drobnosti života v jejich radostech i jejich tragedii.
Skutečnou reálií je zde styk s pražskou periferií, která inspiruje svou poetičností a nepředstíratelnou upřímností. Periferie je zde nositelem myšlenky dávno prožitého a spolu se vzpomínkami na Italii zde zastává skutečně dominantní úlohu pro pochopení básní, neboť italský básník prožívá svou cestu po Žižkově.

prof. Adam Šakal

back to top of page

 Luna nera

Luna nera

Tu giá ti indormi
anima mia
giá nel pensiero sogni pensieri
indifferenti
allo smarrirsi dei giorni.
In un pensiero d’Amore
non si invola il pensier tuo
né cede alla malinconia
né si avvede che io
celo il sentire mio
quale meraviglioso fiore.



back to top of page

 Mattinata

Mattinata

Tutta l’aria piú chiara appare
va via desiderio di morte
tutte le gioie che per te pensai
mi sono noia e tormento appena
sparita quiete, selvaggio ardore
né tuoi meandri annega un vento
annegando la sera col canto
soffio di femminee voci
luce che domina l’istante puro
battito d’ala la tua voce chiara
                                                                                      Monopoli, 1992



back to top of page

 Fuggire

Fuggire

La casa l’ho lasciata
neanche un letto ho
i miei vestiti sono brandelli
ho fango nei capelli
colore sulle gote

A Žižkov s’e’persa la band
popolo di caverna e di cristalli
in fondo alla strada c’e’solo sabbia
in fondo a Žižkov Biljana ha i colori
mima gli archi di danze tribali antiche

E in questo sogno strano
insieme alle figure note
il fiore del sentimento annida
non c’e’di meglio in cittá
birra chanel e odor di morfina

La casa l’ho lasciata
neanche un letto ho
i miei vestiti sono brandelli
ho fango nei capelli
colore sulle gote



back to top of page

 Song for Buba

Song for Buba

Dalle finestre poca luce filtrava
poca luce nei giorni del fuoco e del pianto
oh angelo chi ti oscuró il mattino?
c’era la neve tra i rovi e tra i sassi
solo gioie nelle sue gote accese

Ho cercato riposo nella saggezza
la Musa del Sogno non fa piů paura
due volte folle chi non verrá alla danza
sul lago Tranquillo c’e’un tuono di primavera
soltanto gioie nelle sue gote accese ...



back to top of page

 Lamento sull’ uscio della dama

Lamento sull’ uscio della dama

Forse toccato dagli occhi fuggitivi
splendido vagabondo vago d’amore
ristai alla porta portando pena
non si mostra la luce cercata
non piú l’azzurro sul mio lampione
ché dice notte a malate veglie
rada gioia che amor tramuta
vedo rovine, la speme selvaggia e alata
per quella sua porta chiusa
ai vinti e ai baci serrata.



back to top of page

 Jeunesse Dorée

Jeunesse Dorée

I

Lascia parlare il cielo
i giorni annegano e il mondo
riluce al tocco trasparente
leggero ed evanescente del suono,
leggeri i topi e locuste nella mente
catturano mordicchiano esigono le arti
le migliori sensazioni per sprofondare
nel senso, la Bellezza non dice piú nulla
guarda lontano dal cerchio chiuso.

Strappato alla speranza e ai míti
il monumento alla bestialitá
e alla religione trema forte
viscido vicino il serpente strisciante
vicino piú vicino al mistero che sottende
l’umana pericolositá viziata e l’azzurro
specchiato dagli occhi
occhi crudeli crotali invincibili e strani
che non rispettano il pallore del bene
che non aspettano il silenzio delle notti.

Rifuggi il candore se rifiuti le nascite
sacre al cerchio dormiente e disperato
il cerchio spezzato che giace e tutt’intorno
fuochi bestiali riattizzano i rancori
antichi rancori solo sopiti nel fango
fango umido di piogge acide
pisciate dalla stupiditá
e immolate al coraggio dei codardi.

Una languida carrozza canduce fuori
cani rabbiosi come droghe
pascolano nel buio dell’istinto
affila il Macellaio e agli ottusi generali
dischiude la canaglia prona.

II

L’orologio di notte é un radar acido
e la melodia tende le corde le stringe
le percuote per cavare l’orbita a un suono
le dita a viva voce si effondono nel canto
e il liso velluto del rimpianto é Billie Holiday
con i piedi nella terra tormento il male
agito di ricordi lo spirito...

...riascolto i silenzi dell’infanzia mia
le sfuocate grida sotto il pergolato
nonni placidi o birichini per noi
non avevo paure o un volto meridionale
e la Venere incanta colpita dal sole
il biondo bambino silenzioso e rifulgente
per la prima sensazione d’amore
le rane non vogliono smettere di saltare
lí dove i finocchi profumano da stordire.

Lascia parlare il cielo stanotte
immobile e ignaro delle paure umane
incurante del mio pianto nella terra di Puglia
e della gioie improvvise sulla collina
bambini spersi nel mondo
soltanto per danzare alla pioggia
il giorno moriva alla stanchezza e alla grazia
i rospi a gracidare immobili
e finocchi profumati nei campi
mia madre contadina di fiori chiama forte
sale l’afrore umido che fa danzare alla pioggia.

III

Cosa stanno facendo alla terra?
La nostra dolce sorella é ancora incinta
al sole atroce partorisce mostri
che presto invadono la collina
dove si rifugia il sogno?
Afferra con le mani con le unghie
l’incubo che svanisce con la Luce
e che sparisce se sei vicino.
Cerco solo di capire piú che posso
e di sentirmi bene.
Non dici piú nulla?

Uno é il destino, due sono le maschere
le ninfe son tre e quattro i cammini,
a girare e rigirare sempre cinque le sporte
sei i volti di schiavi in pianto
l’autunno ti é accanto, giá spazza le corti

Non disparire, sí come involano le ali
sprezzante oh fortuna - ai tuoi splendori
rincorre la sorte chi non s’aggrada
ti sfida il caso cui fece torto
l’amor di taverna l’ardore per fuochi
t’attira a volte la follia dei giochi
l’ indagine l’odio e sete a oltranza
non disparire, sí come involano le ali.

Al tocco elettrico fuggiasca dei balli
la musica chiama poi che asperge la sera
suora e compagna delle mortali ore
ti chiama, chioma di muta bellezza santa
sposa divina recumbente su pensieri

Oh Cecilia, nel cuore ebbro di musica
sullo spartito ineffabile le vele all’eterno
languori per le viole sibili i tuoi flauti
romba il tamburello e nacchere civettuole
le tue mani con ritmo tanto per accennare
alle movenze in canto di ballerine
per gli autunni cattive per miraggi d’Oriente
aleggia ai vetri e sui faggi la melodia.

Oh anima vivente del creato!
Al rigoglio invincibile s’apre la rosa
e il tuo respiro giunto d’infinito
sospinge ere e stagioni fragili
che trascendono sé finiti

Io ti cercai
favoleggiando spaziosi regni di luce,
rivelato l’attracco mio facile
e amorose spire d’abbraccio mortale
per la gioia della possibilitá
sprofondai al respiro dei venti
all’eterno movimento incredulo
del tempo senza fine.



back to top of page

 Jeunesse dorée

Jeunesse dorée

I
Ať mluví nebe
dny se topí a svět
dotykem průsvitného slabého
a mlhavého tónu září,
slabé myši a kobylky v mysli
chytají hryzají dožadují se umění
pocitu nejlepšího k pochopení
smyslu, Krása už neříká nic
jen hledí z uzavřeného kruhu.

Zbaven naděje a mýtů
pomník krutosti
a řádu se otřásá v základech
blízký slizký plaz plížívý
blíž a blíž k tajemnu co spojuje
lidské nebezpečí a modř
zrcadlící se v očích
kruté oči chřestýši neporazitelní a podivní
nectí bledost dobra nečekají na ticho nocí.

Vyhneš se nevinnosti odmítneš-li narození
svatá kruhu spícímu a zoufalému
rozbitý je kruh a všude kolem
zvířecí ohně rozdmýchávají zášť
starou zášť tlýcí v bahně
v syrém bahně z kyselých dešťů
močených blbostí
obětovaných odvaze zbabělých.

Malátný kočár drkocá dál
psi vzteklí jak drogy
pobíhají ve tmě pudů
řezník brousí a generálům tupým
odhaluje podrobenou lůzu.

II
Noční hodiny jsou trpkým radarem
melodie struny napíná svírá je
buší chce rozezvučet oběžnou dráhu
prsty se line zpěv
obnošený samet nářků to je Billie Holiday
stojím pevně na zemi a trýzním zlo
vyvolávám ducha vzpomínek...

...naslouchám tichu svého dětství
nejasné výkřiky pod loubím
pokojní staříci nebo rošťáci
neměl jsem strach nebo jižana tvář

a uhrančivá Venuše sluncem zasažena
plavé dítě mlčenlivé a zářící
prvním dotykem lásky
žáby skákat nepřestávají
tam kde fenykl omamně voní.

Ať mluví nebe dnes v noci
nehybné a neznalé lidského strachu
netečné mého pláče v Pugli
a radostí nenadálých na kopci
děti ve světě ztracené
jen pro tanec v dešti
den umíral unavou a půvabem
nehybné ropuchy skřehotají
fenykl v polích voní
má matka květinářka hlasitě volá
stoupá syrý pach a vybízí k tanci v dešti.

III
Co to dělají zemi
naše něžná sestřička je znovu těhotná
krutému slunci plodí stvůry
které brzy zachvátí kopec
kam se uchýlí sen ?
chyť pevně rukama a nehty
noční můry které vyblednou s příchodem světla
a které zmizí jsi-li nablízku.
Snažím se jen vše pochopit
a žít jak nejlépe to jde
Ty na to nic neřekneš ?



back to top of page

 Gli Zingari

Gli Zingari

Se un re io fossi
fiorai e maestri in ceppi manderei
Se un re io fossi
i miei consigli ascolterei

Lá sul fiume c´é una ragazza strana
non ne so un´altra cosi sola
regina di maschere e di tormento
sorrisi non ha se mi chiama "fratello pivo"
Se fossi un re le asciugherei le lacrime
ma re non sono se non della bettola
Se l´oro schiumoso scorre non c´é agonia
s´inceppa a sud il pensiero poetico
A ovest il campo delle tribú
A nord stan le vite zingare e il gelo
A est la collina di Žižkov giace
Le bettole han sorrisi di donne sdentate
E lí m´involo - trainato da un cocchio - da umidi topi



back to top of page

 Sentire

Sentire

Oro nei suoi capelli
Erediteremo la terra
Nostra madre come madre
Conosce affetto e sassi

Cerca di essere cio´che sai
la barca é impazzita e il fiume
ha riflessi di fiamma e anarchia
Trascinata come bagascia é l´anima

Oro nei suoi capelli
Quante cose son chiamate amore!
A spasso nella cittá colorata accesa
Sentire sembra cosi importante

Oro nei suoi capelli
La cittá turrita largisce fuoco e pauro
Ora avvampa l´inchiostro scuro
Ora stritola del cuore le vene



back to top of page

 Frammento

Frammento

...prima che l´amore sfiorisse
nell´aria della Stagione
tutto splendeva.

C´era la musica e qualcosa in fiore
e c´erano bambini
con giacche rosse.

prima che anche l´amicizia
diventi noia e tristezza
ricorda
c´era atmosfera di complicitá
e un gatto un cane e un merlo indiano
( che parlava veramente )
c´era la musica e l´ombra
fuori
e fiori...



back to top of page

 Hozho

Hozho
(armonia)

Se sei vento sei anche canzone
Abbiamo invocato la pioggia
quando nel vento eravamo nudi
Quando toccavi le corde
il sangue mio pur giovane fremeva
Notte fantastica le tue pazze lucciole
Tutti gli arabeschi mai districati
Tutta la gioia di essere
nella umile preghiera della pioggia



back to top of page

 Žižkov

Žižkov

Nebbia purpurea sulla collina
han chiuso tutto non so dove
andare
ma nella visione
nel sogno attraggono
le fate dei pensieri - oh Regina di Grazia! -
maschere a Žižkov che ridono dai portoni



back to top of page

 Il Freddo

Il Freddo

Col sole nel cuore ed ebbro d´amore
piú non andró e sulla collina
piú aspro dei ricordi é l´afrore
di neve carbone e sentina

Carezze birra e carcasse tante
a " in pivo veritas " non c´e´ agonia
un po´accasciato se il cuore e´distante
soltanto lontano se c´e´ allegria

Allacciati nei tram per lunghi baci
gli amanti maledetti vanno nella sera
poche carezze ladre e giá soggiaci

Ma mai non credere alla chimera
fottuta sbronza di ombre fallaci
a Žižkov -lo vedi- solo la sofferenza é vera



back to top of page

 La Stella

La Stella

Nel ricordo - la pioggia ha qualcosa di bianco
Le colline e i campi incantano ancora
Se soltanto nei pensieri ritorno alla Puglia
É alle danze silvane che amo pensare
Spersa é la musica come energia
Sperso é il profumo dei boschetti e tu
non sorridi
Ma é delle danze di gioventú -nel sogno-
che senti la bugia che senti la nostagia
Tra bianche cosce si sperde l´addio
E gli alberi del cortile -nell´eterna sera di Praga-
trasmutano l´oro in lacrime e noia

Ai sentieri birrosi di Žižkov annegando
Nei voli fiorati delle gioie vespertine
C´é una cupida attesa c´é il ghiaccio
Tra tetti di marzapane -oh Praga!- annegando
C´é la nebbia degli amori difficili



back to top of page

 Marzo

Marzo

Pazzo porti lontano Marzo
con le piogge improvvise e il sole
lavare dolori e cupe rese
al buio nelle chiese il pianto
nella mente bacchiche processioni
cercano baccanti e rosso vino
polveri cosmiche mulinellanti invano
intorno alla letizia alla grazia
Poesia pura il silenzio
frantumata voglia di vivere
ti sfido a risorgere oh pazza luna
dal nulla dei rimorsi



back to top of page

 Il Solo

Il Solo

Fino ai confini del mondo
lasciando bugie attese giá tradite
c´é un piccolo spazio dentro alle sere
viviai lampioni contengono te
nella luce rosa si sperde l´addio.
Fino ai confini di me
sfilano musiche tra carri del cielo.

back to top of page

 Song for Buba

Song for Buba

Okny pruh světla prosvítal
pruh světla ve dnech ohně a žalu
ach anděli kdo ráno ti ztemnil ?
sníh ležel mezi ostružiním a kameny
jen radosti trochu na rozpálených lících
V moudrosti já hledal klid
víla snů již nenahání strach
je blázen ten kdo netančí
na jezeře Klidu jaro hřmí
pouze radosti trochu na rozpálených lících...



back to top of page

 Bědování u brány dámy

Bědování u brány dámy

Snad pro onen letmý pohled
já tulák zářící láskou se toulám
u dveří stojím s trápením svým
neobjevuje se světlo hledané
není blankytu v svítilně mé
co nazývá nocí blouznivá bdění
radosti občasné, které láska mění
vidím jen zkázu, divoká naděje okřídlená
bránou co je uzavřená
poraženým a polibkům uzamčená.



back to top of page

 Černá luna

Černá luna

Ty usínáš již
duše má
již v myšlenkách sníš o myšlenkách
lhostejných
ke dnům ztraceným.

K touze milostné
se neubírají myšlenky tvé
ani smutku nepodléhají
ani nepostřehnou že já
tajím city své
ty překrásné květy.



back to top of page

 Březen

Březen

Blázne s sebou si odnes březen
se sprškami deště a sluncem
smýt bolest a hlubokou porobu
v temnotě kostelů pláč
v představách bakchů procesí
hledají bakchanky a rudé víno
vesmírný prach nadarmo vířící
kol veselí kol milosti
holým veršováním je ticho
hořká je života chuť
vyplout ti bráním ty bláznivá luno
z nicoty výčitek



back to top of page

 Útěk

Útěk

Domov jsem opustil
ani postel nemám
šaty roztrhány na kusy
špinavé jsou mé vlasy
červeně zmalované líce

Na Žižkově zmizela kapela
lid jeskyní a křišťálů
na konci ulice jen písek
na konci Žižkova Biljana s barvami
napodobuje tanec starobylých kmenů

V tom podivném snu
spolu s tvářemi slavnými
květ citu se uhnízdil
nic lepšího už není tu
pivo chanel a morfia pach

Domov jsem opustil
ani postel nemám
šaty roztrhány na kusy
špinavé jsou mé vlasy
červeně zmalované líce



back to top of page

 Hloubětín

Hloubětín

...Tutta la storia cominció con un volo
ella voló a est poi a sud
le sue labra non avevano sorriso
le mie dita la cercavano ancora
ella voló a nord o al grande ovest
non ricordo piů
non io volendo malinconie no
soltanto un samba, giusto per il Rhum
quando le assenze si facevano grevi.

Nel mio giardino i fiori dell´autunno
hanno ornato rossi capelli di donna
quando ella parlava il mondo taceva
lei voló di qua poi voló di lá
in cerca di buone sensazioni
i suoi occhi promettevano tanto
i miei occhi l´amavano quanto il cuore
ella andó all´oriente grande oh sí!
respirando bellezza e veritá.

Ora imita il pazzo volo dei gabbiani
quando col sole cade la noia
ora tace perché le tremano le mani
ella andó via e tutto le parlava di me.
Oh la mia vita infelice e fantastica
tra le sue dita di reggine di musiche
trascoloró in uggia e tormento
ella voló piů in alto verso me verso la luce
possa la letizia baciarle la fronte
possa la stella del mattino
farci riposare nella saggezza.



back to top of page

 Hloubětín

Hloubětín

...Celý tenhle příběh začal letem
letěla na východ pak se obrátila na jih
její ústa se neuměla smát
mé prsty se v ní teprve učily číst
letěla na sever nebo snad na západ
už nevím sám
ne já nehledal smutek
jen kapku rumu chyběla-li mi moc.

V mé zahradě květy podzimní
ozdobily její zrzavé vlasy
mluvila-li svět mlčel
letěla sem pak zas tam
hledala vlídnost
v jejích očích tolik slibů
v mých tolik lásky kolik v srdci
odešla na východ
za krásou a za pravdou.

Teď napodobuje bláznivé poletování racků
když se sluncem přichází zmar
teď zas mlčí chvějí se jí ruce
odešla, však všude jsem byl s ní
můj nešťastný živote úžasný.
Hudba královna jejích prstů
změnila tě ve strašlivá muka
letěla stále výš za mnou za světem
kéž by jí radost na čelo políbíla
kéž by hvězda ranní
v moudrosti nás ukolébala.



back to top of page

 Sám

Sám

Až na konci světa tam
kde nechávám své prozrazené lži
je malá část noci
tam tančíš ve světle života plném
v růžovém světle se ztrácí mé sbohem
až na konci mého já
se rozléhá nebeská hudba.



back to top of page

 Žižkov

Žižkov

Purpurová mlha na kopci
všichni zmizeli, nemám kam
jít
ale v představách
ve snech
vábí
přeludy myšlenky - královno milosti! -
maškary Žižkova se šklebí ze svých úkrytů.



back to top of page

 Hozho

Hozho
(harmonie)

Jsi-li větrem, pak jsi i písní
přivolali jsme déšť
když jsme ve větru stáli nazí
když jsi se mě dotýkala
má mladá krev vřela
v té nádherné noci
tvé bláznivé oči zářily.
Všechny zapletence k nerozpletení
všechna radost z bytí
v té pokorné modlidbě deště.



back to top of page

 Ráno

Ráno

Vzduch se průzračnějším jeví
přání smrti mě opouští
všechny radosti pro tebe smyšlené
mě znechucují a trýzní sotva
klid zmizí, divoký žár
v záhybech tvých marnost utápí
ve zpěvu večer tone
ženských hlasů závan
světlo co okamžiku vládne
jak křídla pleskání tvůj hlas zní.



back to top of page

 Zlomek

Zlomek

...Dříve než láska odkvetla
ve vzduchu bylo cosi
co zářilo.

Zněla hudba a vše kvetlo
a děti si hrály
v červených kabátcích.

Dříve než se i přátelství
stane nudným a smutným
vzpomeň si
na vinu všude kolem
na kočku, psa a krkavce
(který opravdu uměl mluvit).

Zněla hudba a stíny
venku
a vše v květu.



back to top of page

 Vnímání

Vnímání

Posety zlatem jsou její vlasy
přenechána nám bude země
naše matka
ví, co je cit a co netečnost.

Zkus být sám sebou
zbláznila se loď a řeka
odráží plamen a bezvládí,
vláčeno je s duší s poslední děvkou.

Posety zlatem jsou její vlasy
co vše je nazýváno láskou!
Procházím městem křiklavých barev
vnímám, snad má to smysl.

Posety zlatem jsou její vlasy
město sta věží, co rozdává žár a strach
tu vzplane černou tuší
tu rve srdce z těla.



back to top of page

 Cikáni

Cikáni

Králem kdybych já byl
prodavačům květin a mistrům
všem okovy bych nasadil.
Králem kdybych já byl
sám bych si se vším poradil.

Na břehu řeky stojí dívka podivná
žádná není tak sama jako ona
masek a muk královna
úsměvem se jí tvář nerozzáří
když mi říká "brachu pivo"
kdybych já byl král plakat bych jí nenechal.

Ale já jen hospody jsem král
tam kde zlatý mok pění kde úzkost není.
Na jihu uvízly myšlenky básníka,
na západě kmenů zpěv,
na severu cikáni a led,
na východě kde Žižkov leží
tam hospody otevírají svůj chřtán,
smějí se s pusou dokořán.
Tam jsem ztracen - párem myší - můj kočár tažen.



back to top of page

vle
 Hvězda

Hvězda

Ve vzpomínání - je déšť bělostný
kopce a pole mne okouzlují,
jen v představách se vracím do Puglie
k divokým tancům,
- jak rád na ně vzpomínám -
Ztratila se síla hudby,
ztratila se vůně hájů a ty
se neusmíváš.
Ale v tanci mládí - ve snu -
cítíš lež vnímáš stesk,
mezi bílými stehny se ztrácí mé sbohem
a stromy ve dvoře - ve věčnosti pražského večera -
přeměňují zlato v slzy a v trápení.

V žižkovských pěšinách piva já tonu,
v létání zkrášleném večerními radostmi
je dychtivé očekávání je chlad,
mezi střechami z marcipánu - Prahu - já tonu
je mlhavo ze ztracených lásek.



back to top of page

 Zima

Zima

Srdce hřeje láska opíjí
na místě co už není.
Víc než hořkost vzpomínek
špinavý sníh mne ubíjí.

Piva pohlazení k trosce přiblížení
"in pivo veritas" ne úzkost ne strach.
Sklíčenost po lásce co se vzdálila,
ne natolik aby radost nezbyla.

Spojeni v tramvaji v horečná objetí
proklatí milenci cestují večerem
kradmých pohlazení stali se obětí.

Ne nevěř přeludu
lstivé kocovině z klamných stínů,
na Žižkově - jak víš - tam v utrpení poznáš pravdu.



  


Copyright 2000 © soudek.cz
Tato stránka byla naposledy aktualizována dne 19.9.2000, den po Domenikově smrti

Tato stránka vznikala na základě Domenikova přání jako jeho oficiální osobní web. Na této stránce dále spolupracovali:
Irena Nikodýmová, prof. Adam Šakal a Luboš Soudek
Tato stránka vznikla za podpory Mikiho Těšínského