|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
![]() Černý los promlouvá Interview ![]() LE CENERI DI DANTE DANTŮV POPEL Prolog Luna nera Černá luna Mattinata Ráno Fuggire Útěk Song for Buba Song for Buba Lamento sull’ uscio della dama Bědování u brány dámy Jeunnese Doreé Jeunnese Doreé Gli Zingari Cikáni Sentire Vnímání Frammento Zlomek Hozho (armonia) Hozho (harmonie) Žižkov Žižkov Il Freddo Zima La Stella Hvězda Marzo Březen Hloubětín Hloubětín Il solo Sám ![]() |
Domenico Antonaci
5. 8. 1964 - 18. 9. 2000
Domenico Antonaci vlastním jménem Domenico Cafagno. Narodil se v Bari,
kde prožil šťastné dětství v kruhu velké jihoitalské rodiny.
Při studiu střední školy se aktivně účastnil studentských
bojů o prosazení větší demokracie ve škole. Po jejím ukončení studoval na filosofické fakultě University v Bari.
Studia zakončil vyjímečnou diplomovou prací o siouxském šamanu Black Elk.
Tou dobou se také angažoval politicky
(jedna z akcí této skupiny byla obsazení university Ateneo v Bari v roce 1990).
Patřil mezi uměleckou elitu města. Přátelil se s umělci, básníky a intelektuály známými nejen v Itálii,
ale i po celé Evropě jako Angelo Ruggero, Davide Viterbo, Massimo Torrigiani, Pino Pipoli.
Spolupracoval na zajímavých divadelních a hudebních projektech. Vždy dával přednost experimentálnímu druhu umění,
autorskému čtení doprovázeném "happeningy" před psanou poesií.
Několik let žil na Žižkově, ve čtvrti, kterou měl rád, byl profesorem na Česko-italském gymnáziu v Praze 9,
spolupracoval s filosofickou fakultou UK, psal poesii, věnoval se umělecké fotografii a hrál v rockové skupině.
Dne 18. září 2000 nás předčasně dobrovolně opustil.
Černý los promlouvá Interview Le ceneri di Dante - Dantův popel Prolog Luna nera, Černá luna Mattinata, Ráno Fuggire, Útěk Song for Buba, Song for Buba Lamento sull’ uscio della dama, Bědování u brány dámy Jeunnese Doreé, Jeunnese Doreé Gli Zingari, Cikáni Sentire, Vnímání Frammento, Zlomek Hozho (armonia), Hozho (harmonie) Žižkov, Žižkov Il Freddo, Zima La Stella, Hvězda Marzo, Březen Hloubětín, Hloubětín Il solo, Sám
svědek a vypravěč dějin a duchovního života původních obyvatel Ameriky Hehaka Sapa (Černý Los) a jeho vize určená k předání Etnologické studium Domenica Antonaci (výběr z diplomové práce o siouxském šamanovi Black Elk)
Černý Los (1860-65/1950) měl velmi důležité duchovní místo v kruhu svých lidí, jimiž byli Siouxové Oglala.
Jeho úloha by mohla být souhrnně pojmenována duchovní otec-válečník, jakkoli je tento název poněkud omezující,
poněvadž také označení Midiwiwin (medicine - man) se zdá být vhodné.
Je nutno podotknout, že tento fakt evidentně dokazujenejen to, že jmény tak diametrálně odlišnými lze ve světě Indiánů
pojmenovat jediného člověka, ale také to, že duchovní otec (obvykle reprezentující duchovní sféru) je schopen,
díky svým magicko-léčitelským schopnostem a znalostem přírodních léčivých látek, provádět lékařské zákroky
a tímto způsobem léčit osoby jak fyzicky, tak duševně nemocné.
Černý Los se těmto svatým schopnostem naučil od velkých duchovních otců, jimiž byli "Lovec Vichru a Černá Cesta".
Dějiny starobylého náboženství Lakota1) mu byly předány Hehakou Pa
(Losí Hlava).2)
Ale rozhodující zkušenost pro každého Wikasa Wakana (Svatého muže) prérie předstAvují vize.
Již ve čtyřech letech uslyšel Černý Los "hlasy", které nám mohou připomínat zážitky našich mystiků,
a začal vnímat jakousi cizí bezejmennost. Předčasnost tohoto "znamení" není nijak neobvyklá, vezmeme-li v úvahu,
že bojovníkem se Indián stal "ve věku, ve kterém v dnešní době jsou chlapci a dívky stejní", a že šaman (čaroděj)
často demonstruje své nadání ve velmi útlém věku. Již ve věku devíti let Černý Los prožil svoji hlavní a zároveň životní vizi,
kterou pak v dospělém věku horečně nehledal a nesnažil se jí vyvolat pomocí očistných obřadů jako jiní Indiáni,
ale vizi, ke které dospěl přirozenou cestou. O mnoho let později nadiktoval své knihy, nikoli pod tlakem literární naléhavosti,
ale proto, aby předal moudrost lidu, kterou považoval za svatou, a sám se stal svědkem jejích znepokujících změn.
Narodil se svobodný do tajemného světa, kde bílý muž byl ještě jen dalekou noční můrou.
Zemřel po hrůzách dvou světových válek potom, co uvěřil, že Changleska Wakan (Svatý kruh) byl navždy rozbit.
Vidina toho, co západní civilizace nazývaly pokrokem, ho nadobro utvrdila v jeho úmyslu předat lidstvu poselství,
"že lidé budou žít tak dlouho dokud (jeho) vyprávění bude známo a dýmka bude používána" 4) Snad toto byl smysl vize Černého Losa, nejednalo se tedy o záchranu již téměř poraženého lidu, jak se domníval, ale o naléhavost zachránit alespoň stopy, paměti a smysl světa, který nás nepřestává okouzlovat, světa vyváženého, který chrání jedince (uvnitř kmene), moudrého strážce přírody a ušlechtilého obyvatele dosud nezničené země, tedy o jakousi výtku pro dnešního člověka. Právě v těchto letech se v Evropě začalo pojetí poesie až nápadně přibližovat k pojetí vize. Počínaje německými a anglickými romantiky, ale především francouzskými Prokletými básníky je hledáno rimbaudovské "deréglement de tous les sens" neklidné hledání vize, reality méně tísnivé než realita sama.5) Samozřejmě jediným cílem Černého Losa není (pouze) poesie, ale to, co kajícník uzře v přítomnosti Boha: někdy je to děsivé, ale častěji tak nalezne sílu čelit životu jak svému, tak druhých.
Černý Los zná a využívá všech technik obřadu: inhalaci přes dýmku, půst, inipi (parní lázeň),
pomocí kterých je možno navodit duševní stav koncentrace a osvícení a také kontakt s Wakan Tanka (Velkým Tajemstvím),
tento kontakt je považován americkými domorodci za klíčový, jak ve vnitřním životě jedince, tak v životě kmene.6)
"Kruh", o kterém Černý Los často mluví a který je zároveň centrálním obrazcem indiánské kosmogonie, není jen biologickou a
kosmickou vazbou s vesmírem, ale tvoří především vazbu psychickou s vlastním lidem.
"Každá věc stvořená Sílou světa má formu kruhu.
Nebe je kulaté a slyšel jsem, že země je kulatá jako míč a podobně všechny hvězdy. Vítr se při své největší síle točí do kruhu.
Ptáci si stavějí svá hnízda do kruhu, neboť jejich víra se shoduje s naší. Slunce při svém východu a západu opisuje kruh.
A taktéž roční období vytvářejí velký kruh tím, jak se mění a opět se vracejí na svůj počátek.
I lidský život tvoří kruh, od dětství k dětství, a tak vypadá každá věc, v které je přítomna Síla.
Naše Tepee měla kruhový půdorys jako ptačí hnízda a byla postavena do kruhu, prstenec národů, hnízdo mnoha hnízd,
kde Velký Duch chtěl, abychom splodili své děti." 7) Nelze považovat za náhodný fakt, že Indiáni rozšířili, ve srovnání s Evropany, myšlenku rodiny a užívání výrazů jako matka, dědeček, bratranec (Tijospaje). Kruh klanu či kmene je velmi sevřený, a to z důvodů životně důležitých, které není těžké pochopit. Básník přírody a indiánský vizionář se bláhově neženou za snem, který jim dává poesie, ale naopak vše nacházejí uvnitř vlastní společnosti, a tedy i Krásno, které naši estetici musí hledat jinde. Vyprávění Černého Losa se podstatně liší od vyprávění, na která je naše vnímavost jako čtenářů či literárních tvůrců zvyklá. Jeho vyprávění není obšírné a rozvleklé, jak by se dalo očekávat od starého muže, který žil v době pro svůj lid velmi tragické. Setkáváme se tu s tvořivostí, ne však s výmysly, nejsou to lži, jedná se tu o rozdílný pohled na dobývání Ameriky a taktéž o velké řečnické umění Indiánů, které nám je již dobře známé. "Vyprávění Černého Losa" je příkladem této velmi ceněné indiánské schopnosti, a to nejen díky své vnitřní kvalitě vzletného tvoření souvětí, ale také proto, že známe přesný překlad z jazyku Lakota do angličtiny (do italštiny), který respektuje styl indiánského vyprávění. Tento fakt se ne vždy ukázal pravdivým v jiných dokumentech, jako u slavných rozhovorů náčelníků během vyjednávání nebo například v překladu a přepisu biografie Go-Ya-Thle (Geronimo), kde nedbalost a nepřesnost překladu uškodila vnitřní kráse a naturalistické fantasii řečnického umění vypravěče.
"V dřívějších dobách jsme byli v naší zemi šťastni a málokdy jsme trpěli hladem, protože tehdy dvojnožci
a čtyřnožci žili spolu jako bratři a všeho byl dostatek, jak pro ně, tak pro nás." 8)
Hekapa Sapa byl mužem velmi silně nábožensky založeným, jeho náboženství bylo přírodní.
Každý Indián žijící v prérii vyrůstal v útulném mikrokosmu spojeném s kosmem.
A byl zvyklý, již od útlého věku, považovat každou viditelnou věc světa za hmatatelné svědectví přítomnosti
Jednoho a děkovat či vést dialog s ostatními tvory. Černého Losa, ve čtyřech letech, nepřekvapily první "hlasy", první vize:
"Nikomu jsem svou vizi nevyprávěl. Líbilo se mi vybavovat si ji, ale měl jsem strach ji vyprávět." 9)
Později, v devíti letech,Černý Los ulehl na dvanáct dní a zatímco se všichni z tábora domnívali, že umírá, on cestoval ve světě duchů.
Tak prožil ústřední vizi svého života a velmi důvěrně nám o ní vypráví: silná, podrobná, symbolicky ortodoxní.
Ale vize je jen počátkem. Pro začátečníka je nejdůležitější věcí převést vizi do reality, což je často nazýváno věštěním,
představit jí lidem. Černý Los v pozdním věku potvrdil, že se ještě snaží dát smysl těm tolik výrazným představám.
Po probuzení ze svého snu, se toulal po dvanáct dní, aniž by něco pochopil, ale nakonec ho životní potřeby,
které se nezastavily, přiměly pochybovat o tom, co se mu přihodilo.
Byl přesvědčen, že ptáci mu symbolicky ukázali způsob, jak zachránit svatý strom národa, aby znovu rozkvetl,
a to je také důvodem jeho snahy být užitečný svému lidu. O mnoho let později, v roce 1931, se zdálo,
že Černý Los připisuje velkou důležitost možnosti písemného předání lakotského života, ne snad z malicherné domýšlivosti
(výslovně odmítnuté), ale z hlubokého přesvědčení, že nejen jeho velký národ, ale i sny celého lidu byly zničeny agresivitou
a chtivostí invazorů. Lakotský čaroděj (Pije Vodu) byl velmi smutný, když ve své věštbě viděl divnou rasu lidí,
která držela v jakési pavučině všechen lid. "Jakmile se toto stane, budete žít v šedých hranatých domech na neplodné zemi
a ve stínu těchto šedých hranatých domů zemřete hladem." 10) Následovalo několik relativně klidných let, v roce 1867 a 1868 byly uzavřeny Makhpija-Luta (Rudým Oblakem) a ostatními náčelníky smlouvy, které byly vynuceny se zbraní v ruce a díky podvodům a měly zaručit vlastnictví Svaté země Paha Sapa (Black Hills), pradávného sídla božstva a tradičního loviště, "do doby dokud nepřestane tráva růst a voda téci." 11) V šesté kapitole Neihardtovy knihy je vyprávěn příběh o lásce dvou mladých lidí z kmene Lakota. Příběh, který vyprávěl Watanye Černému Losovi jednoho z posledních šťastných let Oglalů. Jedná se o jakousi veselou přestávku v tomto, svým způsobem smutném, textu, je to "univerzální" příběh vyprávěný se zatrpklým humorem starších lidí, ve kterém se setkáváme s typickými indiánskými vlastnostmi. Mladík - Vysoký Kůň se zamiluje do dívky a všemi možnými způsoby usiluje o to, aby si získal přízeň a přijetí u starých opatrovníků cti oné dívky (jejích dědů). S pomocí svého nejlepšího přítele Červeného Daňka (jakýsi indiánský Mercuzio) se snaží alespoň s dívkou promluvit nebo jí "odkoupit", ale nedaří se mu to. Stojí za povšimnutí, že je tu mimochodem použito mechanismu "ztrojnásobení" běžného postupu při psaní novel a bájí na jakémkoli místě a v jakékoli době. Příběh končí šťastně: oba zoufalí mladíci se domnívají, že když starý opatrovník odmítl čtyři koně, musí určitě ustoupit před odvážným činem. A tak v nerozvážném zápalu uloupí asi sto koní kmenu Vran (Crow), tradičních nepřátel kmenu Lakota, a tak se Vysokému Koni nakonec podaří přesvědčit opatrovníky oné dívky o své statečnosti. "Tentokrát ho stařešina nepřivítal s odmítavím gestem. Nebyly to koně , co si přál....chtěl zetě, opravdového muže, který by za něco stál." 12)
Ale v roce 1874 při výpravě za hledáním půdy, expedice složené z pionýrů, horníků a dobrodruhů chráněné slavným
Georgem A. Custerem objevila ložisko zlata v Black Hills, a to znamenalo konec platnosti mírových smluv.
Black Hills (Černé Hory), jak již bylo řečeno, byly považovány za svaté a nedotknutelné, jak pro Siouxe,
tak pro ostatní indiánské kmeny, dokonce někteří dodávají, že toto místo bylo centrem duchovního života kmene Lakota,
"tepajícím srdcem světa". 14)
Černý Los ještě dodává, že Paha Sapa byly středem jeho vize a místem duchovního odpočinku pro mnoho bojovníků.
Indáni věděli o "žlutém kovu, který připravuje o rozum Wasichi", 15)
ale nepřikládali mu velkou důležitost. Tento objev byl jedním z nejsilnějších impulsů pro to, co lze nazvat "konečné řešení"
indiánského problému (1860-1890).
Lační muži s obrovskou vojenskou silou nenechali ani chvíli odpočinku posledním válčícím domorodcům a
zahrnovali je neustálými útoky, krveprolitími, pronásledováními, až ke konečné kapitulaci.
Černý Los vypráví, za pomoci tří "zúčastněných" valečníků Železného Sokola, Stojícího Medvěda a
Ohnivého Hromu, o nejslavnějších bitvách z úhlu pohledu, který vyleká čtenáře zvyklého na oslavné
a rétorické výklady těchto událostí jistými americkými filmy. Tak se před námi objevují hrozné obrazy,
vzpomínky a historie, tak jak ji prožili lidé, kteří se často ptali, čím je způsobeno toto slepé šílenství.
Popis bitev u Rosebud (17.června 1876) a u Little Big Hornu (25.června 1876) je kontrapunktem
k pokořující zradě a k popisu sice detailnímu, ale zato cynickému ze strany úřadů,
které se tak snažily o oslabení akceschopnosti a odporu domorodců.
Čehož dosáhli nejen se zbraní v ruce, ale i pomocí smluv, velmi často porušovaných a díky lichotkám
od minne - wakan (Wiskij), vyhladověními a epidemiemi.
Vše bylo podrobeno myšlence "hranice" v pohybu.
"Ti lidé žili na své půdě a nikomu neškodili. Chtěli jen žít v míru." 16)
V těchto bitvách vynikali díky svým schopnostem a válečnému zanícení velcí náčelníci nebo šamané,
kteří jsou pro každého chlapce, i z Evropy, synonymem rudocha - Tatanka Yotanka (Sedící Býk) a Tashunca-Witco (Šílený Kůň).
Dvě citace z části doplňují atmosféru oněch let. Jsou vyřčeny pionýry, kteří se Indiánů báli a nenáviděli je:
"Polonazí, zloději, falešní, kořistníci, vrazi, k ničemu dobří, proradní, pojídači trusu, ti nejubožejší,
špinaví, zavšivení ničemové, kterým Pán dovolil zamořit zemi, člověk by si měl přát jejich okamžité
a definitivní vyhlazení." 17)
Roku 1865 William Tecumseh Sherman, velitel oddílu Západu, říká:
"Siouxům musíme odpovědět násilnou agresí, i kdyby mělo dojít k vyhlazení mužů, žen a dětí.
Jiným způsobem tento problém nelze řešit."18)
A proto nás nepřekvapuje, že dva šamané, z nichž druhý dosahoval obrovských tělesných rozměrů,
byli odzbrojeni a zabiti jen pomocí zrady (v roce 1877 Šílený Kůň a v roce 1890 Sedící Býk).
Tashunca-Witcovi (bratranci Černého Losa) je věnována jedna kapitola v knize líčící jeho zabití,
a která je zároveň jakýmsi epitafem.
"Byl odvážný, dobrý a moudrý. Nikdy nic nechtěl, jenom zachránit svůj lid… Bylo mu pouhých třicet let,
v bitvě ho zabít nedokázali.… Nezáleží na tom, kde leží jeho tělo… ale tam,
kde se nachází jeho duše, tam by bylo krásné spočívati."19)
"Tísnivý strach" (jde i o název kapitoly) je návratem hlasů vize. Ale co je pro Indiána vizí?
Je to dar síly, moci, dar Velkého Tajemství, je to hledání znamení, jak být užitečný svému lidu.
Vize často přijímá totemické znaky, to znamená, že spojí kajícníka se zvířetem nebo s nějakým přírodním
úkazem například s hromem, jak je to u kmene Heyoka. Vize ukazuje cestu, a proto je často, již od mládí, vytrvale hledána.
Ne všichni mají dar léčit nemocné nebo prožít silné vize válečníků, ale hlavní a vytouženou zkušeností
je přímý prostředek k dosažení znamení Velkého Tajemství. Ten, kdo hledal vizi, se vzdálil od svého kmene,
hladověl, očistil se na návrší za pomoci inipee (potícího stanu), svaté dýmky nabídnuté sedmi stranám a někdy,
v krajních případech, pomocí automutilace hledal hlas Velkého Ducha, (Hamblecheyapi).
Leckdy se kajícník stal pokorným, "menším než nejmenší mravenec",20)
žádal starce, aby mu pomohl při přípravě vhodných obřadů, které nabyly zároveň posvátného charakteru,
díky přesnému dodržování atavistických a přírodních obřadů, toto vše sloužilo jako hmatatelný důkaz přítomnosti Ducha.
Podle Indiánů velikost mužů jako Hehaka Sapa a Tashunca Witco spočívala v jejich častých a silných vizích.
Naše skepse, kterou domorodci neznali, musí ustoupit před mnohonásobnými svědectvími o daru předvídání pomocí snů
a indiánském předpovídání. 21)
Černý Los mluví o velmi působivém a pravdivém snu Sedícího Býka, který předvídá Custerův útok.
Tato vize nepředvídatelného útoku je pro nás, kteří uvažujeme rozumově, velmi zneklidňující.
Základní věcí, pro toho, kdo přijal svou vizi, je ji přesně znázornit lidem. Černý Los trvá na tomto faktu
a sám vypráví o tom, že nestane-li se vize "skutečnou", stává se nejen zbytečnou, ale riskujeme, že jí budeme rozdrceni.
A proto také ve své knize spojuje svou schopnost uzdravování nemocných, které se věnoval od devatenácti let,
s veřejným zobrazením vize za pomoci jednoho starce (vize o psech).
K uzdravení jak duševně, tak tělesně, nemocných je zapotřebí, kromě hlubokých znalostí (magicko-léčivé) moci bylin,
znalostí náboženských a atavistických, síly, psychické jednoty, kterou v těchto případech zajišťuje kruh kmene.
V našem světě se naopak jedinec cítí stále více osamocen, bojuje s ostatními a to je také jedna z hlavních příčin násilí,
nezadržitelného nárůstu drogové závislosti a psychických poruch.
Zdá se, že důvodem vzniku mexického hnutí Ghost Dance v roce 1889 (Tanec duchů) bylo omezit sociální roztříštěnost,
zastavit úpadek kmenového života.
Toto hnutí se objevilo v době, kdy již nebylo možné doufat v mírové vyřešení konfliktu, a je dílem kazatele Paiute, Wowoka.
Tanec v sobě již zahrnoval slabé křesťanské vlivy a kult Peyotlu v synkretickém spojení.
Byl poslední nadějí lidu připraveného o svobodu. Tento kult přes vize Wanekia (spasitele) měl zajistit znovuobjevení bizonů,
zmizení nenáviděného Wasicha a znovuzrození zesnulých.
Peyotl, psychotropní rostlina, známá a používaná již od pradávna, zmizela a pak se znovu objevila v Severní Americe,
v xenofobní agonii posledních záchvěvů "odboje", a zajišťovala jednoduché dosažení vize pro národ sražený na kolena.22)
Černý Los byl nejdříve, po tolika zklamáních, skeptický, ale nakonec se "posvátně" oblékl a účastnil se kruhu tance.
Tisíce Indiánů, jakoby svoláni neviditelným bubnem, přijali pozvání k tanci.
Černý Los je vedl k Wounded Knee, protože disponoval velkou mocí a vizemi, jak nebýt zasažen střelami díky jakési
neprůstřelné košili, vizemi o ještě krásném světě, což tanečníky, kteří si uvědomovali, o co všechno byli připraveni, nutilo k pláči.
Úřady netolerovaly věci, které se jim zdály být nebezpečné, a proto se rozhodly zasáhnout.
To, co se zapsalo do historie jako krveprolití u Wounded Knee (1890), bylo hrozným vražděním bezbraných.
Černý Los se náhle objevil s hrstkou bojovníků a zahnal poslední vojáky, kteří se vztekem dobíjeli mrtvoly.
Chráněn svatou košilí a neozbrojen byl přítomen něčemu, co sám nazval:
"Tam nahoře zahynul sen jednoho národa".23)
Tlupa okolo Big Foot (Velké nohy) Minneconjouvé se skládala z 250 osob,
ke které se, po zavraždění Sedícího Býka, přidali lidé z kmene Hunkpapa. Ti všichni měli být deportováni čtyřmi eskadrónami
sedmé kavalerie (obnovené Custerovy) do rezervací, nejdříve byli shromážděni, odzbrojeni u Wounded Knee Creek
pod vražednou palbou děl s vybuchujícími koulemi namířenými tak, že mohli kdykoli srovnat se zemí celý tábor vyhladovělých
a nemocných Indiánů. Když jeden z válečníků odmítl odevzat zbraň, rozpoutalo se peklo, vojáci usmrtili téměř 300 Indiánů,
ve většině případů se jednalo o ženy, staré lidi a děti, po čemž následovalo nedefinovatelné barbarství.
Mezi vojáky bylo 25 mrtvých (téměř všichni zasaženi vlastními střelami).
Ostatní získali ta nejvyšší vyznamenání za statečnost a za zásluhy.24)
Černý Los říká:
"A tak vše skončilo. V té chvíli jsem ještě nevěděl, že to znamená konec tolika věcí.
Když se ohlížím nazpět, nyní, z této vysoké hory stáří, jěště teď vidím ženy a děti zavražděné,
nakupené na sebe a ztracené podél té klikaté strže, vidím vše tak jasně, jako tenkrát když jsem byl mladý (...).
Kruh národa je rozbitý a jeho úlomky jsou ztraceny. Kruh nemá více střed a svatý strom je mrtev."25) Překlad: Vilma Psotová SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY (1) Národ obyčejných lidí (2) Černý Los SVATÁ DÝMKA - RUSCONI MILÁN 1986 str.7 (3) John G. NEIHARDT Vyprávění Černého Losa ADELPHI MILANO 1968 str. 26 (4) Černý Los op. cit. str. 9 (5) ARTHUR RIMBAUD, DOPISY Z LITERÁRNÍHO ŽIVOTA - ROSSINA ARCHINTO MILÁN 1991 str. 44 (6) CHARLES A. EASTMAN, DUŠE INDIÁNA - ADELPHI MILANO 1983 str. 17 (7) JOHN G. NEIHARDT op. cit. str. 197-198 (8) TAMTÉŽ str. 11 (9) TAMTÉŽ str. 21 (10) TAMTÉŽ str. 11 (12) TAMTÉŽ str. 80 (13) GEORGE ARMSTRONG CUSTER (NEW RUMLEU, OHIO, 1839 - Little Big Horn, Montana) Po ukončení West Pointu, v roce 1861 se proslavil ve válce Severu proti Jihu na straně stoupenců Unie. V roce 1866 vstupuje do armády s hodností podplukovníka 78.regimentu kavalerie, s kterým se střetl s Indiány kmene Cheyennee v KANSASU a v OKLAHOMĚ (krveprolití WASHITA 1868). Po vypuknutí povstání Siouxů a Cheyenneů, v roce 1876, vstoupil se svým oddílem do útvaru generála Terryho. 25. června 1876 Custer, mylně nazývaný generálem, když se chystal napadnout Indiány, u LITTLE BIG HORNU, o kterých se domníval, že dosahují zanedbatelného počtu, byl překvapen kmenem Indiánů v čele se Sedícím Býkem a Šílenýn Koněm, zde našel smrt jak on sám, tak i většina jeho mužů. GUIELTIERO STEFANON " BĚLOŠI PROTI RUDOCHŮM " - MURSIA MILANO 1985 část IV (14) GIOGIO SALVATORI, SVATÝ KRUH SIOUXŮ - VALECCHI FLORENCIE 1991 (15) TI, KDO ODHAZUJÍ TUK ( INVAZOŘI) JOHN G. NEIHARDT op. cit. str. 83 (16) TAMTÉŽ str. 93 (17) PHILIPPE JACQUIN DĚJINY AMERICKÝCH INDIÁNŮ - MONDADORI MILÁN 1977 str. 137 (18) DEE BROWN MÉ SRDCE POHŘBĚTE U WOUNDED KNEE - MONDADORI MILÁN 1972 str.109-110 (19) JOHN G. NEIHARDT op. cit. str.145 (20) Černý los op. cit. str. 145 (21) Charles A. EASTMAN op. cit. str. 82 (22) ENZO BRASCHI "LID VELKÉHO DUCHA" - MURSIA MILÁN 1986 str. 16 a násl. (23) JOHN G. NEIHARDT op. cit. str. 82 (24) GUALTIERO STEFANON op. cit str. 387 a násled. (25) TAMTÉŽ str. 275 (26) GENESE 1,28 (27) FRANCIS JENNINGS, Americká invaze - ENAUDI TURÍN 1991 kap. XIII a násled. (28) FLEMIRE ZOLLA, La chamanisme indian dans la letterature americain GALLIMAND 1974 str. 41 (29) JOHN NEIHARDT op. cit. str. 256 (30) RUDOLF KAISER, BŮH SPÍ NA KAMENI RED EDIZ. COMO 1992 str. 18 (31) GENESIS 3,7 (32) RUDOLF KAISER op. cit. str. 24 (33) TAMTÉŽ str. 35 (34) K. RECHEIS a G. BYDLINSKI "VÍŠ, ŽE STROMY MLUVÍ ?" Edice il PUNTO D´INCONTRO VICENZA 1992 str. 111 (35) GARY WITHERSPOON "LANGUAGE AND ART IN THE NAVAJO UNIVERSE" ANN ALBOR 1977 str. 154 (36) RUDOLF KAISER op. cit. str. 51 (37) JOSEPH EPES BROWN, "SEVEROAMERIČTÍ INDIÁNI" - RUSCONI MILÁN 1981 str. 15 (38) G. SALVATORI op. cit. str. 88 (39) RUDOLF KAISER op. cit. str. 57 (40) JOHN G. NEIHARDT op. cit. str. 191-192 (41) RUDOLF KAISER op. cit. str. 71 (42) TAMTÉŽ str. 77 (43) TAMTÉŽ str. 82 (44) TAMTÉŽ str. 87 (45) PHILIPPE JACQUIN op. cit. str. 71 (46) CH. A. EASTMAN op. cit. str. 27 (47) TAMTÉŽ str. 27 (48) TAMTÉŽ str. 27 (49) TAMTÉŹ str. 17-18 (50) TAMTÉŽ str. 18 (51) WILCOMB E. WASHBURN AMERIČTÍ INDIÁNI - EDITORI RIUNITI ŘÍM 1981 str. 139-140 (52) CH. A. EASTMAN op. cit. str. 13 (53) PHILIPPE JACQUIN op. cit. str. 79 (54) CH. A. EASTMAN op. cit. str. 24 (55) TAMTÉŽ STR.25-26 (56) TAMTÉŽ str. 53 (57) TAMÉŽ str. 67 (58) G. SALVATORI, op. cit. str. 105 a násled. (59) ČERNÝ LOS, op. cit. str. 13 (60) G. SALVATORI, op. cit. str. 111-112 (61) TAMTÉŽ str. 113 (62) ČERNÝ LOS, op. cit. str. 24 (63) TAMTÉŽ str. 14 back to top of page
Žižkovák z Bari ... na jihu uvízly myšlenky básníka. na západě kmenů zpěv, na severu cikáni a led, na východě, kde Žižkov leží, tam hospody otvírají svůj chřtán ...
Domenico Antonaci, vlastním jménem Cafagno (1964), pochází z jihoitalského města Bari a do České republiky přijel počátkem
devadesátých let. Působí v Praze, kde učí na gymnáziu zeměpis a historii. Antonaciho rozhled je hodný renesančního muže.
Vedle poezie se věnuje fotografii a hudbě (v Čechách působí se svým hudebním tělesem Domenico a Zavináči).
V Praze ho okouzlila především městská periferie, která se mu stala velkou inspirátorkou. Žižkov, Hloubětín či Karlín
hrají v jeho tvorbě stejně velkou úlohu jako vzpomínky na Itálii.
back to top of page
"Dantův popel" Domenica Antonaciho je knihou drobných básní, působících na čtenáře čistotným a uhlazeným dojmem. Jsou výsledkem trpělivé a precizní práce,mohou nám připadat důvěrně známé, najdeme v nich mnoho roztomilých detailů, na kterých čtenářovo oko spočine se zalíbením. Jednotlivé básně nejsou dějově propojeny, přesto je spojuje atmosféra živoucích půvabů zdánlivě bezvýznamných a nepostřehnutelných událostí a střípků, ze kterých se skládá každodenní život. Základním stavebním prvkem básní je prožitá skutečnost převedená do příběhu, který v podobě básní balancuje na hraně mezi světem reality a imaginace. Antonaciho reálný svět je převáděn do sféry pocitů. Hrou se slovy a volnými asociacemi oslavuje drobnosti života v jejich radostech i jejich tragedii. Skutečnou reálií je zde styk s pražskou periferií, která inspiruje svou poetičností a nepředstíratelnou upřímností. Periferie je zde nositelem myšlenky dávno prožitého a spolu se vzpomínkami na Italii zde zastává skutečně dominantní úlohu pro pochopení básní, neboť italský básník prožívá svou cestu po Žižkově. prof. Adam Šakal
Tu giá ti indormi anima mia giá nel pensiero sogni pensieri indifferenti allo smarrirsi dei giorni. In un pensiero d’Amore non si invola il pensier tuo né cede alla malinconia né si avvede che io celo il sentire mio quale meraviglioso fiore.
Tutta l’aria piú chiara appare va via desiderio di morte tutte le gioie che per te pensai mi sono noia e tormento appena sparita quiete, selvaggio ardore né tuoi meandri annega un vento annegando la sera col canto soffio di femminee voci luce che domina l’istante puro battito d’ala la tua voce chiara Monopoli, 1992
La casa l’ho lasciata neanche un letto ho i miei vestiti sono brandelli ho fango nei capelli colore sulle gote A Žižkov s’e’persa la band popolo di caverna e di cristalli in fondo alla strada c’e’solo sabbia in fondo a Žižkov Biljana ha i colori mima gli archi di danze tribali antiche E in questo sogno strano insieme alle figure note il fiore del sentimento annida non c’e’di meglio in cittá birra chanel e odor di morfina La casa l’ho lasciata neanche un letto ho i miei vestiti sono brandelli ho fango nei capelli colore sulle gote
Dalle finestre poca luce filtrava poca luce nei giorni del fuoco e del pianto oh angelo chi ti oscuró il mattino? c’era la neve tra i rovi e tra i sassi solo gioie nelle sue gote accese Ho cercato riposo nella saggezza la Musa del Sogno non fa piů paura due volte folle chi non verrá alla danza sul lago Tranquillo c’e’un tuono di primavera soltanto gioie nelle sue gote accese ...
Forse toccato dagli occhi fuggitivi splendido vagabondo vago d’amore ristai alla porta portando pena non si mostra la luce cercata non piú l’azzurro sul mio lampione ché dice notte a malate veglie rada gioia che amor tramuta vedo rovine, la speme selvaggia e alata per quella sua porta chiusa ai vinti e ai baci serrata.
I Lascia parlare il cielo i giorni annegano e il mondo riluce al tocco trasparente leggero ed evanescente del suono, leggeri i topi e locuste nella mente catturano mordicchiano esigono le arti le migliori sensazioni per sprofondare nel senso, la Bellezza non dice piú nulla guarda lontano dal cerchio chiuso. Strappato alla speranza e ai míti il monumento alla bestialitá e alla religione trema forte viscido vicino il serpente strisciante vicino piú vicino al mistero che sottende l’umana pericolositá viziata e l’azzurro specchiato dagli occhi occhi crudeli crotali invincibili e strani che non rispettano il pallore del bene che non aspettano il silenzio delle notti. Rifuggi il candore se rifiuti le nascite sacre al cerchio dormiente e disperato il cerchio spezzato che giace e tutt’intorno fuochi bestiali riattizzano i rancori antichi rancori solo sopiti nel fango fango umido di piogge acide pisciate dalla stupiditá e immolate al coraggio dei codardi. Una languida carrozza canduce fuori cani rabbiosi come droghe pascolano nel buio dell’istinto affila il Macellaio e agli ottusi generali dischiude la canaglia prona. II L’orologio di notte é un radar acido e la melodia tende le corde le stringe le percuote per cavare l’orbita a un suono le dita a viva voce si effondono nel canto e il liso velluto del rimpianto é Billie Holiday con i piedi nella terra tormento il male agito di ricordi lo spirito... ...riascolto i silenzi dell’infanzia mia le sfuocate grida sotto il pergolato nonni placidi o birichini per noi non avevo paure o un volto meridionale e la Venere incanta colpita dal sole il biondo bambino silenzioso e rifulgente per la prima sensazione d’amore le rane non vogliono smettere di saltare lí dove i finocchi profumano da stordire. Lascia parlare il cielo stanotte immobile e ignaro delle paure umane incurante del mio pianto nella terra di Puglia e della gioie improvvise sulla collina bambini spersi nel mondo soltanto per danzare alla pioggia il giorno moriva alla stanchezza e alla grazia i rospi a gracidare immobili e finocchi profumati nei campi mia madre contadina di fiori chiama forte sale l’afrore umido che fa danzare alla pioggia. III Cosa stanno facendo alla terra? La nostra dolce sorella é ancora incinta al sole atroce partorisce mostri che presto invadono la collina dove si rifugia il sogno? Afferra con le mani con le unghie l’incubo che svanisce con la Luce e che sparisce se sei vicino. Cerco solo di capire piú che posso e di sentirmi bene. Non dici piú nulla? Uno é il destino, due sono le maschere le ninfe son tre e quattro i cammini, a girare e rigirare sempre cinque le sporte sei i volti di schiavi in pianto l’autunno ti é accanto, giá spazza le corti Non disparire, sí come involano le ali sprezzante oh fortuna - ai tuoi splendori rincorre la sorte chi non s’aggrada ti sfida il caso cui fece torto l’amor di taverna l’ardore per fuochi t’attira a volte la follia dei giochi l’ indagine l’odio e sete a oltranza non disparire, sí come involano le ali. Al tocco elettrico fuggiasca dei balli la musica chiama poi che asperge la sera suora e compagna delle mortali ore ti chiama, chioma di muta bellezza santa sposa divina recumbente su pensieri Oh Cecilia, nel cuore ebbro di musica sullo spartito ineffabile le vele all’eterno languori per le viole sibili i tuoi flauti romba il tamburello e nacchere civettuole le tue mani con ritmo tanto per accennare alle movenze in canto di ballerine per gli autunni cattive per miraggi d’Oriente aleggia ai vetri e sui faggi la melodia. Oh anima vivente del creato! Al rigoglio invincibile s’apre la rosa e il tuo respiro giunto d’infinito sospinge ere e stagioni fragili che trascendono sé finiti Io ti cercai favoleggiando spaziosi regni di luce, rivelato l’attracco mio facile e amorose spire d’abbraccio mortale per la gioia della possibilitá sprofondai al respiro dei venti all’eterno movimento incredulo del tempo senza fine.
I Ať mluví nebe dny se topí a svět dotykem průsvitného slabého a mlhavého tónu září, slabé myši a kobylky v mysli chytají hryzají dožadují se umění pocitu nejlepšího k pochopení smyslu, Krása už neříká nic jen hledí z uzavřeného kruhu. Zbaven naděje a mýtů pomník krutosti a řádu se otřásá v základech blízký slizký plaz plížívý blíž a blíž k tajemnu co spojuje lidské nebezpečí a modř zrcadlící se v očích kruté oči chřestýši neporazitelní a podivní nectí bledost dobra nečekají na ticho nocí. Vyhneš se nevinnosti odmítneš-li narození svatá kruhu spícímu a zoufalému rozbitý je kruh a všude kolem zvířecí ohně rozdmýchávají zášť starou zášť tlýcí v bahně v syrém bahně z kyselých dešťů močených blbostí obětovaných odvaze zbabělých. Malátný kočár drkocá dál psi vzteklí jak drogy pobíhají ve tmě pudů řezník brousí a generálům tupým odhaluje podrobenou lůzu. II Noční hodiny jsou trpkým radarem melodie struny napíná svírá je buší chce rozezvučet oběžnou dráhu prsty se line zpěv obnošený samet nářků to je Billie Holiday stojím pevně na zemi a trýzním zlo vyvolávám ducha vzpomínek... ...naslouchám tichu svého dětství nejasné výkřiky pod loubím pokojní staříci nebo rošťáci neměl jsem strach nebo jižana tvář a uhrančivá Venuše sluncem zasažena plavé dítě mlčenlivé a zářící prvním dotykem lásky žáby skákat nepřestávají tam kde fenykl omamně voní. Ať mluví nebe dnes v noci nehybné a neznalé lidského strachu netečné mého pláče v Pugli a radostí nenadálých na kopci děti ve světě ztracené jen pro tanec v dešti den umíral unavou a půvabem nehybné ropuchy skřehotají fenykl v polích voní má matka květinářka hlasitě volá stoupá syrý pach a vybízí k tanci v dešti. III Co to dělají zemi naše něžná sestřička je znovu těhotná krutému slunci plodí stvůry které brzy zachvátí kopec kam se uchýlí sen ? chyť pevně rukama a nehty noční můry které vyblednou s příchodem světla a které zmizí jsi-li nablízku. Snažím se jen vše pochopit a žít jak nejlépe to jde Ty na to nic neřekneš ?
Se un re io fossi fiorai e maestri in ceppi manderei Se un re io fossi i miei consigli ascolterei Lá sul fiume c´é una ragazza strana non ne so un´altra cosi sola regina di maschere e di tormento sorrisi non ha se mi chiama "fratello pivo" Se fossi un re le asciugherei le lacrime ma re non sono se non della bettola Se l´oro schiumoso scorre non c´é agonia s´inceppa a sud il pensiero poetico A ovest il campo delle tribú A nord stan le vite zingare e il gelo A est la collina di Žižkov giace Le bettole han sorrisi di donne sdentate E lí m´involo - trainato da un cocchio - da umidi topi
Oro nei suoi capelli Erediteremo la terra Nostra madre come madre Conosce affetto e sassi Cerca di essere cio´che sai la barca é impazzita e il fiume ha riflessi di fiamma e anarchia Trascinata come bagascia é l´anima Oro nei suoi capelli Quante cose son chiamate amore! A spasso nella cittá colorata accesa Sentire sembra cosi importante Oro nei suoi capelli La cittá turrita largisce fuoco e pauro Ora avvampa l´inchiostro scuro Ora stritola del cuore le vene
...prima che l´amore sfiorisse nell´aria della Stagione tutto splendeva. C´era la musica e qualcosa in fiore e c´erano bambini con giacche rosse. prima che anche l´amicizia diventi noia e tristezza ricorda c´era atmosfera di complicitá e un gatto un cane e un merlo indiano ( che parlava veramente ) c´era la musica e l´ombra fuori e fiori...
(armonia) Se sei vento sei anche canzone Abbiamo invocato la pioggia quando nel vento eravamo nudi Quando toccavi le corde il sangue mio pur giovane fremeva Notte fantastica le tue pazze lucciole Tutti gli arabeschi mai districati Tutta la gioia di essere nella umile preghiera della pioggia
Nebbia purpurea sulla collina han chiuso tutto non so dove andare ma nella visione nel sogno attraggono le fate dei pensieri - oh Regina di Grazia! - maschere a Žižkov che ridono dai portoni
Col sole nel cuore ed ebbro d´amore piú non andró e sulla collina piú aspro dei ricordi é l´afrore di neve carbone e sentina Carezze birra e carcasse tante a " in pivo veritas " non c´e´ agonia un po´accasciato se il cuore e´distante soltanto lontano se c´e´ allegria Allacciati nei tram per lunghi baci gli amanti maledetti vanno nella sera poche carezze ladre e giá soggiaci Ma mai non credere alla chimera fottuta sbronza di ombre fallaci a Žižkov -lo vedi- solo la sofferenza é vera
Nel ricordo - la pioggia ha qualcosa di bianco Le colline e i campi incantano ancora Se soltanto nei pensieri ritorno alla Puglia É alle danze silvane che amo pensare Spersa é la musica come energia Sperso é il profumo dei boschetti e tu non sorridi Ma é delle danze di gioventú -nel sogno- che senti la bugia che senti la nostagia Tra bianche cosce si sperde l´addio E gli alberi del cortile -nell´eterna sera di Praga- trasmutano l´oro in lacrime e noia Ai sentieri birrosi di Žižkov annegando Nei voli fiorati delle gioie vespertine C´é una cupida attesa c´é il ghiaccio Tra tetti di marzapane -oh Praga!- annegando C´é la nebbia degli amori difficili
Pazzo porti lontano Marzo con le piogge improvvise e il sole lavare dolori e cupe rese al buio nelle chiese il pianto nella mente bacchiche processioni cercano baccanti e rosso vino polveri cosmiche mulinellanti invano intorno alla letizia alla grazia Poesia pura il silenzio frantumata voglia di vivere ti sfido a risorgere oh pazza luna dal nulla dei rimorsi
Fino ai confini del mondo lasciando bugie attese giá tradite c´é un piccolo spazio dentro alle sere viviai lampioni contengono te nella luce rosa si sperde l´addio. Fino ai confini di me sfilano musiche tra carri del cielo.
Okny pruh světla prosvítal pruh světla ve dnech ohně a žalu ach anděli kdo ráno ti ztemnil ? sníh ležel mezi ostružiním a kameny jen radosti trochu na rozpálených lících V moudrosti já hledal klid víla snů již nenahání strach je blázen ten kdo netančí na jezeře Klidu jaro hřmí pouze radosti trochu na rozpálených lících...
Snad pro onen letmý pohled já tulák zářící láskou se toulám u dveří stojím s trápením svým neobjevuje se světlo hledané není blankytu v svítilně mé co nazývá nocí blouznivá bdění radosti občasné, které láska mění vidím jen zkázu, divoká naděje okřídlená bránou co je uzavřená poraženým a polibkům uzamčená.
Ty usínáš již duše má již v myšlenkách sníš o myšlenkách lhostejných ke dnům ztraceným. K touze milostné se neubírají myšlenky tvé ani smutku nepodléhají ani nepostřehnou že já tajím city své ty překrásné květy.
Blázne s sebou si odnes březen se sprškami deště a sluncem smýt bolest a hlubokou porobu v temnotě kostelů pláč v představách bakchů procesí hledají bakchanky a rudé víno vesmírný prach nadarmo vířící kol veselí kol milosti holým veršováním je ticho hořká je života chuť vyplout ti bráním ty bláznivá luno z nicoty výčitek
Domov jsem opustil ani postel nemám šaty roztrhány na kusy špinavé jsou mé vlasy červeně zmalované líce Na Žižkově zmizela kapela lid jeskyní a křišťálů na konci ulice jen písek na konci Žižkova Biljana s barvami napodobuje tanec starobylých kmenů V tom podivném snu spolu s tvářemi slavnými květ citu se uhnízdil nic lepšího už není tu pivo chanel a morfia pach Domov jsem opustil ani postel nemám šaty roztrhány na kusy špinavé jsou mé vlasy červeně zmalované líce
...Tutta la storia cominció con un volo ella voló a est poi a sud le sue labra non avevano sorriso le mie dita la cercavano ancora ella voló a nord o al grande ovest non ricordo piů non io volendo malinconie no soltanto un samba, giusto per il Rhum quando le assenze si facevano grevi. Nel mio giardino i fiori dell´autunno hanno ornato rossi capelli di donna quando ella parlava il mondo taceva lei voló di qua poi voló di lá in cerca di buone sensazioni i suoi occhi promettevano tanto i miei occhi l´amavano quanto il cuore ella andó all´oriente grande oh sí! respirando bellezza e veritá. Ora imita il pazzo volo dei gabbiani quando col sole cade la noia ora tace perché le tremano le mani ella andó via e tutto le parlava di me. Oh la mia vita infelice e fantastica tra le sue dita di reggine di musiche trascoloró in uggia e tormento ella voló piů in alto verso me verso la luce possa la letizia baciarle la fronte possa la stella del mattino farci riposare nella saggezza.
...Celý tenhle příběh začal letem letěla na východ pak se obrátila na jih její ústa se neuměla smát mé prsty se v ní teprve učily číst letěla na sever nebo snad na západ už nevím sám ne já nehledal smutek jen kapku rumu chyběla-li mi moc. V mé zahradě květy podzimní ozdobily její zrzavé vlasy mluvila-li svět mlčel letěla sem pak zas tam hledala vlídnost v jejích očích tolik slibů v mých tolik lásky kolik v srdci odešla na východ za krásou a za pravdou. Teď napodobuje bláznivé poletování racků když se sluncem přichází zmar teď zas mlčí chvějí se jí ruce odešla, však všude jsem byl s ní můj nešťastný živote úžasný. Hudba královna jejích prstů změnila tě ve strašlivá muka letěla stále výš za mnou za světem kéž by jí radost na čelo políbíla kéž by hvězda ranní v moudrosti nás ukolébala.
Až na konci světa tam kde nechávám své prozrazené lži je malá část noci tam tančíš ve světle života plném v růžovém světle se ztrácí mé sbohem až na konci mého já se rozléhá nebeská hudba.
Purpurová mlha na kopci všichni zmizeli, nemám kam jít ale v představách ve snech vábí přeludy myšlenky - královno milosti! - maškary Žižkova se šklebí ze svých úkrytů.
(harmonie) Jsi-li větrem, pak jsi i písní přivolali jsme déšť když jsme ve větru stáli nazí když jsi se mě dotýkala má mladá krev vřela v té nádherné noci tvé bláznivé oči zářily. Všechny zapletence k nerozpletení všechna radost z bytí v té pokorné modlidbě deště.
Vzduch se průzračnějším jeví přání smrti mě opouští všechny radosti pro tebe smyšlené mě znechucují a trýzní sotva klid zmizí, divoký žár v záhybech tvých marnost utápí ve zpěvu večer tone ženských hlasů závan světlo co okamžiku vládne jak křídla pleskání tvůj hlas zní.
...Dříve než láska odkvetla ve vzduchu bylo cosi co zářilo. Zněla hudba a vše kvetlo a děti si hrály v červených kabátcích. Dříve než se i přátelství stane nudným a smutným vzpomeň si na vinu všude kolem na kočku, psa a krkavce (který opravdu uměl mluvit). Zněla hudba a stíny venku a vše v květu.
Posety zlatem jsou její vlasy přenechána nám bude země naše matka ví, co je cit a co netečnost. Zkus být sám sebou zbláznila se loď a řeka odráží plamen a bezvládí, vláčeno je s duší s poslední děvkou. Posety zlatem jsou její vlasy co vše je nazýváno láskou! Procházím městem křiklavých barev vnímám, snad má to smysl. Posety zlatem jsou její vlasy město sta věží, co rozdává žár a strach tu vzplane černou tuší tu rve srdce z těla.
Králem kdybych já byl prodavačům květin a mistrům všem okovy bych nasadil. Králem kdybych já byl sám bych si se vším poradil. Na břehu řeky stojí dívka podivná žádná není tak sama jako ona masek a muk královna úsměvem se jí tvář nerozzáří když mi říká "brachu pivo" kdybych já byl král plakat bych jí nenechal. Ale já jen hospody jsem král tam kde zlatý mok pění kde úzkost není. Na jihu uvízly myšlenky básníka, na západě kmenů zpěv, na severu cikáni a led, na východě kde Žižkov leží tam hospody otevírají svůj chřtán, smějí se s pusou dokořán. Tam jsem ztracen - párem myší - můj kočár tažen. vle
Ve vzpomínání - je déšť bělostný kopce a pole mne okouzlují, jen v představách se vracím do Puglie k divokým tancům, - jak rád na ně vzpomínám - Ztratila se síla hudby, ztratila se vůně hájů a ty se neusmíváš. Ale v tanci mládí - ve snu - cítíš lež vnímáš stesk, mezi bílými stehny se ztrácí mé sbohem a stromy ve dvoře - ve věčnosti pražského večera - přeměňují zlato v slzy a v trápení. V žižkovských pěšinách piva já tonu, v létání zkrášleném večerními radostmi je dychtivé očekávání je chlad, mezi střechami z marcipánu - Prahu - já tonu je mlhavo ze ztracených lásek.
Srdce hřeje láska opíjí na místě co už není. Víc než hořkost vzpomínek špinavý sníh mne ubíjí. Piva pohlazení k trosce přiblížení "in pivo veritas" ne úzkost ne strach. Sklíčenost po lásce co se vzdálila, ne natolik aby radost nezbyla. Spojeni v tramvaji v horečná objetí proklatí milenci cestují večerem kradmých pohlazení stali se obětí. Ne nevěř přeludu lstivé kocovině z klamných stínů, na Žižkově - jak víš - tam v utrpení poznáš pravdu. ![]() Copyright 2000 © soudek.cz Tato stránka byla naposledy aktualizována dne 19.9.2000, den po Domenikově smrti Tato stránka vznikala na základě Domenikova přání jako jeho oficiální osobní web. Na této stránce dále spolupracovali: Irena Nikodýmová, prof. Adam Šakal a Luboš Soudek Tato stránka vznikla za podpory Mikiho Těšínského |